Weddellovo moře

Weddellovo moře[1] je podle Mezinárodní hydrografické organizace částí Jižního oceánu, dříve bylo Weddellovo moře pokládáno za nejjižnější okrajové moře Atlantského oceánu.

Weddellovo moře
Weddellovo moře uprostřed je ze západu ohraničeno Antarktickým poloostrovem a z východu Coatsovou zemí. Z jihu končí v šelfovém ledovci Ronneové.
Maximální hloubka6 820 m
Rozloha2 910 000 km²
Zeměpisné souřadnice73°0′0″ j. š., 45°0′0″ z. d.
Nadřazený celekJižní oceán
Sousední celkymoře Scotia, Lazarevovo moře
Podřazené celkyTulení záliv, Erebus and Terror Gulf
SvětadílAntarktida

Poloha

Weddellovo moře leží mezi východním pobřežím Antarktického poloostrova a Coatsovou zemí. Rozloha moře je 2,91 miliónu km². Průměrná hloubka se pohybuje kolem 2878 metrů. Do Weddellova moře se noří četné šelfové ledovce – Larsenův pobřežní led, Filchnerův–Ronneové šelfový ledovec (šelfový ledovec Edity Ronneové, Filchnerův šelfový ledovec), šelfový ledovec Bruntův, šelfový ledovec Riiserův-Larsenův a ledovec Dawsonové-Lambtonové.

Ve Weddellově moři se vytváří několik polynií.[2] Typické jsou polynie u Antarktického poloostrova, ve východní části.[3] Některé mají i svá jména – Weddellova polynie (poblíž hory královny Maud) či polynie Filchnera-Ronneové (poblíž stejnojmenného šelfového ledovce).

Při pobřeží Antarktidy je reliéf dna tvořen Berknerovou lavicí a dále k východu Africko-antarktickou pánví. V pánvi Weddellova moře byly zjištěny perspektivní roponosné sedimentární pánve.[4] Mezi významné ostrovy Weddellova moře patří Berknerův ostrov.

Ve Weddellově moři existuje cirkulační systém rotující po směru hodinových ručiček – Weddellův koloběh[5] (Weddell Gyre), který zjevně souvisí s Weddelovým příhonem.[3] V hloubce 80 metrů má voda čirost, která se dá dosáhnout jen u destilované vody. Chladné husté vody sestupující do hlubin světového oceánu jsou zdrojem kyslíku pro hlubokomořské organizmy.

Weddellovo moře je hojné na krill.[6] Ve Weddellově moři bylo během tří expedic v letech 2002–2005 v hloubkách 748–6348 metrů nalezeno přes 1000 druhů živočichů s velkým podílem endemitů, zejména ve skupině stejnonožců. Významný byl též podíl mnohoštětinatců, různonožců (Amphipoda) a měkkýšů.[7]

Historie

Moře bylo svým objevitelem, Jamesem Weddellem, pojmenováno mořem krále Jiřího IV. Anglický lovec tuleňů a velryb, James Weddell, roku 1823 za příznivých ledových a povětrnostních podmínek dosáhl na brize Jane 74°15′ j. š., 34°16′45″ z. d.[8]

Prvně bylo široce prozkoumáno skotem Williamem S. Brucem v letech 19021904. V tomto moři byl uvězněn Ernest Henry Shackleton (18741922) se svou lodí Endurance, která byla nakonec ledem rozdrcena, a po něm doputovala Shackletonova expedice za velkých útrap na Sloní ostrov.

Galerie

Odkazy

Reference

  1. Česká jména moří a mezinárodních území: Seznam českých jmen oceánů, moří, jejich částí, podmořských útvarů, mořských proudů a geografických objektů v Antarktidě. 1. vyd. Praha: Český úřad zeměměřický a katastrální, 2014. 186 s. (Geografické názvoslovné seznamy OSN - ČR). ISBN 978-80-86918-71-6. S. 171. Online mapy.
  2. Pokorná M. 2012, s. 4.
  3. Prošek P. et al. 2013, s. 40.
  4. Prošek P. et al. 2013, s. 77.
  5. DEAR, Ian C. B.; KEMP, Peter. Velký slovník lodí a moře: Anglicko-český slovník hesel. Překlad František Novotný. Praha: Triton, 2008. ISBN 978-80-7387-197-0. S. 375.
  6. Prošek P. et al. 2013, s. 136.
  7. Prošek P. et al. 2013, s. 139.
  8. HRBEK, Ivan. ABC cestovatelů, mořeplavců, objevitelů. 1. vyd. Praha: Panorama, 1979. 285 s. (Pyramida – encyklopedie). S. 277–278.

Literatura

  • POKORNÁ, Markéta. Sea ice thickness estimates in the Weddell Sea using laser altimetry and microwave radiometry (Odhady tloušťky mořského ledu ve Weddellově moři pomocí laserové altimetrie a mikrovlnné radiometrie). Praha, 2012 [cit. 2015-06-13]. 99 s. Doktorská práce. CZECH TECHNICAL UNIVERSITY IN PRAGUE, Faculty of Civil Engineering, Department of Advanced Geodesy. Vedoucí práce Jan Kostelecký. Dostupné online. (anglicky) Archivováno 15. 6. 2015 na Wayback Machine
  • PROŠEK, Pavel, a kol. Antarktida. 1. vyd. Praha: Academia, 2013. 348 s. ISBN 978-80-200-2140-3. S. 26, 37, 40, 44, 72, 74, 77, 82, 136, 139, 142, 166, 210.

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.