Vtělená kognice

Myšlenka pochází ze schopnosti jednat v prostředí: organismus se naučí ovládat své pohyby a vykonávat jisté akce. Vyvine si pochopení svých percepčních a motorických schopností, které slouží jako první důležitý krok k získání komplexnějších kognitivních procesů (jako např. jazyk).[1]

Důležitou roli pro vtělenou kognici a především tento předpoklad hrál výzkum Esther Thelen, která se mimo jiné zabývala právě vývojem základních sensomotorických akcí. V roce 1994 si položila otázku: jak se může někdo naučit to, o čem neví, že se to může naučit? Tedy je třeba specifikovat úkoly a cíle učení? Potřebuje dítě znát co se má naučit, aby se to naučilo?[2]

Ve svém výzkumu Thelen prokázala, že dítě dokáže objevit obojí: úkol i řešení skrze prozkoumávání. Spontánní pohyb vytváří jak úkoly tak příležitosti pro učení. Thelen provedla studii dětí učících se uchopení předmětů. Při této studii monitorovala vývoj čtyř dětí po dobu 3 měsíců od doby kdy neuměly nic uchopit až po fázi kdy to již zvládly. Při pozorování byly odhaleny různé vzorce chování. Některé děti na počátku zřídka hnuly svou paží a jen seděly a pozorovaly dění kolem sebe. Jiné děti byly více aktivní a neustále mávaly a třepotaly svými pažemi. Tyto děti, aby byly schopné cokoliv uchopit, se tedy nejprve musely naučit zklidnit své pohyby a nasměrovat paže ke svému cíli. První zmíněné děti, se naopak musely naučit zvýšit svou aktivitu, tedy v první řadě zvednout své ruce z jejich standardní pozice podél těla. Všechny děti se nakonec úkol naučily; řešení našly pomocí zkoumání pohybového prostoru.[2]

Cílově orientované akce jsou pro teoretiky jedním z nejdůležitějších předpokladů. Tvrdí, že myšlenka a jazyk by neexistovaly bez těchto počátečních procesů – tyto nízkoúrovňové akce a pohyby jsou vnímány jako nezbytné pro vývoj vyšších kognitivních schopností.[1]

Způsob, jakým jsme ztělesnění, určuje vzory akcí, které můžeme vykonávat, a tyto vzory pak formují naše kognitivní funkce (způsob, jakým vytváříme koncepty a kategorie). Mnoho teoretiků totiž tvrdí, že tvorba konceptů a kategorií je umožněna a omezena určitými sensomotorickými zkušenostmi organismu.[1]

Příkladem různých forem vtělení a jejich určení kognice je srovnání dítěte a štěněte a jejich způsobu uchopení míče. Dítě nejpravděpodobněji použije své ruce, protože tím získá největší kontrolu na daným objektem. Štěně má však jiné predispozice a míček uchopí do tlamy.[1]

Koncepty a kategorie jsou aktivně tvořeny – nejsou jen výplodem pozorování prostředí zdánlivě nezávislém na pozorovateli. Forma vtělení nejen omezuje naší interakci s okolním světem, ale také určuje, jak se nám jeví. Hlavní myšlenka konstruktivní kognice tak říká, že určité vlastnosti prostředí jsou vykonstruované pozorovatelem v závislosti na relevantních faktech, včetně úkolu, který zamýšlí splnit (akce orientovaná na cíl). Z toho vyplývá, že prostor X může být vnímán různě jedním a tím samým organismem v závislosti na úkolu, který plní. Například jedinec zamýšlející posekat trávník vnímá dané prostředí jinak, než když na něm později bude hrát fotbal.[1]

Teoretický předpoklad, že některé formy kognice jsou konstruktivní, je podporován stále větším množstvím teoretiků z různých vědních disciplín. Varela a spol. tvrdí, že párování mezi organismem a prostředím má za následek konstruktivní kognici.[1]

Lakoff a Johnson (1999) tvrdí, že kognice je konstruktivní, jelikož zahrnuje projekční schémata, jejíchž kombinací se vytváří metaforická porozumění světa.[1]

Lakoff a Johnson poukázali, že lidé všudypřítomně používají metafory, které operují na konceptuální úrovni (mapují konceptuální doménu na jinou doménu), zahrnují nespočetné množství výrazů, a že stejné metafory jsou užívány konvenčně napříč kulturou.[20][21][22]

Dobrým příkladem takovýchto metafor je způsob, jakým Apačové (Indiáni) v Severní Americe pojmenovávají části automobilů. Například automobilová kola (s pneumatikami) jsou v překladu „vroubkované nohy“, nebo automobilová světla jsou „oči“. Jako konceptuální metaforu k autu tak indiáni používají lidské tělo. Tyto Apačské názvy pro části automobilu odhalují hluboce usazenou kognitivní nezbytnost porozumět světu vzhledem k našim tělům. Rozpoznáním jak automobilové části metaforicky souvisí s lidským tělem a jeho částmi (a funkcemi) Apačové vytvořili něco nového, za užití vlastních imaginativních procesů. V podstatě Apačové přehodnotili své vlastní zkušenosti sledováním něčeho co ještě nikdy neviděli. Toto přehodnocení však není jednoduchým mapováním, nýbrž komplexní systém metaforických souvislostí, které jsou založeny na běžných zkušenostech s jejich fyzickými dispozicemi (těly).[23]

Obrazové schéma je opakující se struktura v našich kognitivních procesech, která tvoří vzory porozumění a uvažování. Obrazová schémata jsou tvořena z našich tělesných interakcí,[24][25] z lingvistické zkušenosti a z historického kontextu.[24]

V moderní kognitivní lingvistice je obrazové schéma považováno za vtělenou prelingvistickou strukturu zkušeností, které motivují mapování konceptuálních metafor. Důkazy obrazových schémat jsou brány z mnoha souvislých disciplín, což zahrnuje například mezi-způsobovou kognici v psychologii, prostorovou kognici (v lingvistice a psychologii), kognitivní lingvistiku a neurovědy.[24][26][27]

Prototyp je typickým členem dané kategorie (př. červenka je prototypem ptáka, tučňák nikoliv). Role prototypů v kognici člověka byla zpočátku identifikována a studována Eleanor Rosch v 70. letech.[20][28] Rosch ukázala, že prototypové objekty jsou snadněji kategorizovány než objekty které nejsou prototypy, a že lidé odpovídali na otázky o dané kategorii uvažováním o jejím prototypu. Rosch dále identifikovala základní kategorii:[20][29] kategorii mající prototyp, který si lze jednoduše představit (př. židle) a která je spojována s typickými fyzickými úkony (př. sezení). Tato základní kategorie se užívá dále k uvažování o komplexnějších kategoriích.

Teorie prototypů slouží k vysvětlení výkonu člověka z hlediska mnoha různých kognitivních úkonů a používá se v mnoha různých doménách. George Lakoff z této teorie čerpá a tvrdí, že kategorie které lidé používají jsou založeny na jejich zkušenostech s vlastněním těla a že nemají nic společného s logickými třídami či typy. Lakoff tím zpochybňuje tradiční objektivistické úvahy o pravdě.[20][30]

Někteří lidé[20][32] kritizují předpoklad, že děti v pre-verbálním stádiu jsou vhodným médiem pro studium vtělené kognice, obzvláště pak vtělené sociální kognice.[20][33] Je nemožné vědět, kdy je takové dítě „čistým modelem“ pro vtělenou kognici, jelikož tyto děti prochází při vývoji rapidními změnami v sociálním chování. Devíti měsíční dítě již dosáhlo jiného stádia vývoje než dvou měsíční. Měření sledování a uchopení nemusí nezbytně představovat úkazy vtělené kognice, neboť děti si nejprve vytváří tzv. objektovou permanenci pro objekty, které vidí, před tím než, si vytvoří objektovou permanenci pro objekty, kterých se mohou dotknout. Skutečná vtělená kognice naznačuje, že děti by nejprve potřebovaly fyzicky angažovat objekt před tím, než by si vytvořily objektovou permanenci.

Odpovědí na tuto kritiku je tvrzení, že děti jsou ideálním modelem pro vtělenou kognici. Děti jsou nejlepším modelem protože užívají symbolů méně než dospělí. Čas pozorování u dětí by tak mohl být lepším měřítkem vtělené kognice než uchopování, protože tyto děti si ještě nevyvinuly jisté delikátní motorické dovednosti. Děti si mohou nejprve vyvinout pasivní mód vtělené kognice a pak si teprve rozvinout aktivní mód zahrnující tyto delikátní motorické pohyby.[20][33]

Někteří lidé kritizují závěry vyvozené vědci vtělené kognice. Nejčastějším příkladem je pokus „tužka v zubech“.[20][8] Účastníci tohoto experimentu drží v zubech tužku, čímž zaměstnávají svaly, které používáme při úsměvu. Tito lidé rozpoznávají příjemné věty mnohem rychleji než ty nepříjemné. Naopak držení tužky mezi nosem a ústy zaměstnává svaly, které používáme při mračení – efekt na rozpoznávání vět je opačný.[20][34] Vědci věří, že toto representuje vtělenou kognici. Kritici však tvrdí, že výsledný efekt tohoto experimentu byl znepřesněn užitím určitých (usnadňujících) obličejových svalů. V mnoha případech, usnadňující pohyby těla mohou být špatně interpretovány jako vtělená kognice.[20][8]