Vlastní pokoj

Esej výslovně odkazuje na výše zmíněné společenské podmínky. Proto musely být pro Woolfovou splněny dvě podmínky, aby i ženy mohly tvořit "velkou literaturu": "pět set liber ročně a vlastní pokoj".[8] Pět set liber nebyla nijak závratná částka, ale na živobytí to stačilo. Materiální zabezpečení je ústředním požadavkem eseje, protože znamenalo nezávislost na manželích nebo almužnách. Tento požadavek byl pro Woolfovou velmi důležitý; prochází celým jejím životem i literárním dílem. Sama Virginia Woolfová si užívala luxusu vlastního pokoje od roku 1904, kdy se její rodina po otcově smrti přestěhovala do domu v Bloomsbury. Její vlastní příjem nepřesáhl 500 liber až do roku 1926.[9]

Kromě materiálního zabezpečení byl pro Woolfovou nezbytný i oddělený prostor pro tvůrčí práci, protože až do konce 19. století neměly ženy kvůli svým povinnostem v domácnosti téměř žádné soukromí. Jen málokdo měl denně několik hodin nerušeného času na psaní. Po tisíce let, například ve starém Řecku, byl domov (oikos) považován za prostor žen, zatímco svět venku patřil mužům. Ale ani v tomto prostoru, kde měly ženy vliv, ale často mohly vycházet jen se svolením a ve společnosti, neměly nárok na vlastní pokoj. Na jedné straně "vlastní pokoj" je "metaforou soukromí",[10] ale je to také konkrétní místo.

"Ženy sedí v uzavřených místnostech už miliony let, takže i stěny jsou dnes prostoupeny jejich tvůrčí silou."[11] Ženské pokoje se proto mohou a musí stát předmětem literatury. Když Woolfová mluví o "komnatách" a "jeskyních", které musí "pochodeň" literatury osvětlit, zahrnuje to také "duši", celý život; nesčetné každodenní zážitky, sny, myšlenky, okamžiky, které by bez možnosti psát byly navždy ztraceny.

Metafora "vlastního pokoje" má několik rovin, které Woolfová v textu formuluje nebo naznačuje:

1. Vlastní místnost v domě ve smyslu soukromého vlastnictví; materiální nezávislost.
2. Osobní soukromí; duchovní nezávislost.
3. Pouze androgynní duše s mužskou a ženskou částí umožňuje literární genialitu.[12]
4. Vlastní diskurzivní prostor v dějinách; právo na podíl na kulturní produkci.

Newnham College, Cambridge

Girton College, Cambridge

Woolfová začíná svůj text fiktivní procházkou po kampusu Oxbridge, přičemž Oxbridge označuje exkluzivní univerzity Oxford a Cambridge. Ženské postavě je znemožněno přejít přes trávník a je jí odepřen přístup do knihovny. To se již týká prvních institucí, do nichž byl ženám odepřen přístup: akademické obce a světa knih. Na této univerzitě údajně "vládne mysl, zbavená veškerého kontaktu s realitou (pokud člověk opět nevstoupí na trávník)".[13] Díky omezením přístupu se ale ukazuje, že i toto útočiště mysli podléhá převládajícím společenským pravidlům.

Poté je pozvána na slavnostní večeři; honosné jídlo ukazuje, že univerzita, kde dominují muži, je postavena na zlatých základech. Druhé jídlo se odehrává ve fiktivní ženské koleji "Fernham"; zde se z jednoduchých talířů podává řídká polévka. Vypravěčka si stěžuje na "hanebnou chudobu našeho pohlaví";[14] ženské vysoké školy, financované z darů, se nemohly těšit z generací bohatých mecenášů jako jejich tradiční mužské protějšky.

Vzhledem k tomu, že Virginii Woolfové bylo blízké zejména vzdělávání mladých žen, promlouvají scény na obou vysokých školách přímo k divákům či čtenářům. Jako ženská normalita neprovdané ženy znaly spíše málo placená zaměstnání: v oblasti výchovy dětí, ošetřovatelství nebo v novinářských příležitostných pracích.

Rozdíl mezi pohlavími je pojímán především v materiální rovině, ale Woolfová popisuje také rozdíl v tradici: každý mužský spisovatel se může opřít o dlouhou řadu vzorů, zatímco ženy nikoli. Vypravěčka se zamýšlí nad "bezpečím a blahobytem jednoho pohlaví a chudobou a nejistotou druhého a nad vlivem tradice nebo jejího nedostatku na mysl spisovatele či spisovatelky".[15]

Představuje sestru Williama Shakespeara, neméně talentovanou Judith Shakespearovou, a ukazuje, co by se stalo se ženou nadanou pro psaní v 16. století: je zesměšňována, odmítána v divadle, nakonec otěhotní a ze zoufalství si vezme život. Tento tragický fiktivní životní příběh je příkladem mnoha autorek literární historie před rokem 1900.[9]

Ve své eseji Woolfová vyzývá ke studiu dějin ženské literatury. Sama se již od roku 1904 objevovala jako literární kritička v The Times Literary Supplement.[16] V knize Vlastní pokoj uvádí řadu spisovatelek a vzdává hold Margaret Cavendishové, Dorothy Osborneové, Aphře Behnové, Emily Brontëové, Christině Rossettiové, Jane Austenové a své současnici Marii Stopesové, která psala pod pseudonymem Mary Carmichaelová. U všech - s výjimkou Jane Austenové - se však prý projevoval útlak, nutkání přizpůsobit se a hněv, který narušoval jejich psaní. Podle Woolfové musí být vynikající literatura prosta stranickosti. Pouze materiální zlepšení situace žen může i ony dosáhnout poetického "bílého žáru" tvůrčího ducha. "Politické umění" to podle Woolfové nemůže splňovat, jak uvádí Dějiny anglické literatury vydané Hansem Ulrichem Seeberem v roce 1991, protože zaměňuje "propagandu s uměleckou interpretací celku života".[17]

Woolfová také vznáší požadavky na současné ženské psaní, a to několik desetiletí před teorií écriture feminine: ženy by měly "psát tak, jak píší ženy, ne tak, jak píší muži",[18] tedy z perspektivy ženy, poeticky zobrazovat "ženskou zkušenost světa".[19] Tématem této literatury by měly být ženy, jejich prožitky a úvahy, nikoli ženské postavy, které jsou tu jen proto, aby muže přiváděly do bojů ze žárlivosti; literatura potřebuje spíše popisy žen, jaké skutečně jsou, jejich každodenní jednání, myšlení, vztahy mezi sebou i s muži. Je třeba, aby se "nahromaděný, nikdy nepopsaný život"[20] stal materiálem literatury; je třeba zapálit pochodeň "v té prostorné komnatě, kde nikdo nikdy nebyl".[21]

Woolfová se toto tvrzení snažila naplnit četnými ženskými postavami ve svých románech. Již výše zmíněná "rozlehlá komnata" ženského životního prostoru byla v té době z literárního hlediska skutečně téměř "neobjevenou zemí" (kromě velkých románů Austenové a Brontëové nebo například ženských postav Effi Briestové, paní Jenny Treibelové atd.).

Od té doby feministická literární věda zohlednila poptávku po výzkumu podílu žen na literární historii. Stále více autorek je znovu objevováno, encyklopedie a biografie otevírají ženský podíl na literární historii, který byl až do doby Woolfové z velké části zapomenut. Sama Woolfová byla a je obecně uznávána jako velká spisovatelka moderní doby a je často srovnávána s Marcelem Proustem a Jamesem Joycem.[22][23]

Uznáván byl také požadavek na znovuobjevení literární tradice spisovatelek. "Sesterstvo" neboli rodová galerie literárních "matek" by konečně měla být schopna nahradit nebo doplnit "otce". Postava Judith Shakespearové si v ženské literatuře také žije vlastním životem. Je možné, že Woolfová znala lehký román Judith Shakespeare od Williama Blacka (1841-1898) alespoň podle názvu. Obvykle se však tato postava interpretuje z Woolfové biografické situace, neboť Shakespeare byl pro každého anglicky mluvícího spisovatele té doby - a zjevně i pro ni - největší otcovskou postavou v literatuře.

Ženy jsou vždy jen předmětem literatury, podotýká vypravěčka: "Uvědomujete si, že jste snad nejčastěji zpracovávaným živočichem ve vesmíru?".[24] Britská knihovna, v jistém smyslu národní paměť Británie, je plná spisů napsaných o ženách autory, kteří ženy otevřeně či skrytě nenávidí; vypravěčka si představuje autora, "který trpěl pocitem, jenž ho nutil bodat perem do papíru, jako by při psaní zabíjel škodlivý hmyz".[25] Patriarchát je všudypřítomný; svět je plný rozhněvaných mužů, kteří potřebují ženy jen jako zrcadla - zrcadla "s magickou a povznášející mocí odrážet postavu muže ve dvojnásobné velikosti".[26] Ve skutečnosti je však trápí strach ze ztráty vlastního přehnaného pocitu vlastní hodnoty - pokud se ženy emancipují, muži ztratí své zrcadlo.

Teze o narcismu je poplatná psychoanalýze; později našla velkou oblibu v ženském hnutí a v psychoanalytické literární vědě a byla často opakována v podobné podobě, ale také ostře kritizována.

Dokonalý spisovatel, vysvětluje Woolfová v šesté a poslední části eseje, musí být androgynní, to znamená, že musí dosáhnout "přirozeného splynutí" své mužské a ženské stránky v mysli. Bylo to, "jako by v mysli existovala dvě pohlaví, která odpovídají dvěma pohlavím v těle, a jako by se i ona musela spojit, aby dosáhla dokonalého uspokojení a blaženosti".[27] Čistě "mužské" způsoby psaní byly nudné a mrtvé; všichni velcí spisovatelé, počínaje Shakespearem, byli androgynní.

I tento postulát je v reakci na něj kontroverzní. Moderní literární věda se drží zpátky s tezemi o psychice autorů a řada autorů ženské literatury toto tvrzení odmítá.[10] Něco podobného jako Virginia Woolfová psala Simone de Beauvoir v knize Druhé pohlaví.

Kvůli eseji Woolfová přerušila práci na románu Orlando, který byl výrazem jejího milostného vztahu s Vitou Sackville-Westovou. Jeho hlavním tématem je "klidná androgynita"; titulní postava žije několik životů v různých epochách a mění pohlaví z věku na věk. Vlastní pokoj se proto často vztahuje k Orlandovi a tématu genderové identity.

Vita Sackville-Westová doprovázela Woolfovou na přednášku v Girtonu.

Stejně jako v mnoha románech Virginie Woolfové se i ve Vlastním pokoji objevují narážky na lesbickou lásku. V té době probíhaly v Británii soudní spory o homosexuální scény v současné literatuře. Soudní proces s Radclyffe Hallovou, autorkou lesbicky laděného románu Studna samoty, se odehrál v bezprostředním okolí Woolfové.[28]

Virginia Woolfová si Sigmunda Freuda velmi vážila a vydala jeho spisy v anglickém překladu ve vlastním nakladatelství Hogarth Press. Není proto divu, že ve Vlastním pokoji používá některé "freudovské" obrazy. Během scény s obědem na začátku filmu hosté náhle spatří bezocasou kočku Manx. Na konci jídla se rozhovor stočí zpět ke kočce, přičemž náhodně poznamená: "Je zvláštní, jaký rozdíl dělá ocas."[29] Tento symbol byl často chápán jako výraz závisti vůči penisu a komplexů méněcennosti. V novější kritice je však tento obraz interpretován jinak: podle ní poukazuje na rozdíl v moci a finančních prostředcích, který je spojen s pohlavím. O něco později je v textu zmíněna básnířka, jejíž rozkvetlý talent je potlačen (patriarchálním) prostředím, "jako by se obrovská okurka rozprostřela nad všemi růžemi a karafiáty v zahradě a udusila je".[30]