Vladimír Groš

Pochází z rodiny majitele pekárny v Radějově. Po komunistickém převratu roku 1948 otec přišel o pekárnu i dům, rodina se čtyřmi dětmi dostala dvoutýdenní lhůtu na vystěhování a uchýlila se do domu dědečka ve Veselí nad Moravou. Starší bratr jako syn živnostníka dostal na vybranou pouze mezi prací v dolech nebo v zemědělství. Po předčasné smrti otce pracovala matka jako dělnice v podniku SVIT a Vladimír Groš si díky tomu mohl podat přihlášku na střední školu.

V letech 1962–1966 vystudoval keramiku na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti a poté našel zaměstnání v ÚLUV v Uherském Hradišti. Po absolvování vojny krátce pracoval v propagačním oddělení ZVL ve slovenské Skalici, odkud se vrátil na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti.[1] Od roku 1969 do roku 2008 zde působil jako pedagog v oboru Výtvarné zpracování keramiky a porcelánu. Tímto oborem prošly více než dvě stovky budoucích keramiků a sochařů, mj. Maxim Velčovský, Daniel Piršč, Jiří a Helena Hlušičkovi,[2] Ondřej Batoušek, Pavla Vachunová, Ludmila Kováříková, medailér Miroslav Kovářík nebo grafický designér Jan Kovářík.[3]

V roce 2003 se zúčastnil Sochařského sympozia v Hodoníně, v roce 2006 Mezinárodního keramického sympozia v Bechyni. Byl členem Skupiny pěti a roku 2003 jedním ze zakladatelů recesistické společnosti Za Veselí veselejší, která organizuje výtvarné akce s humorným podtextem (cyklus Oživlá sousoší). Po roce 2008 se zabývá historií domů, řemesel a živností ve Veselí nad Moravou a sbírá staré fotografie. Roku 2010 obdržel Cenu města Veselí za dlouholetou reprezentaci a rozvoj společenského a kulturního života.[4] Žije a pracuje v Milokošti – Veselí nad Moravou a Uherském Hradišti.

Sochařské tvorbě v keramice se výtvarně věnuje od poloviny 70. let. Je především znám jako autor stylizovaných figurálních plastik z glazované majoliky. Groš s oblibou provokuje své okolí a užívá si jeho reakcí. Jeho díla oplývají hravostí, nešetří se v nich vtipem s humornou až sarkastickou nadsázkou na hranici grotesky. Často si pohrávají se slovy a ustálenými rčeními – cyklus Opravená přísloví (Dobrá rajda drahá, 1992).

Grošovy práce vznikají většinou v tematických celcích: cyklus Velká Morava se například skládá z různých figur nebo jejich kompozic, které zobrazují hrdiny lokálních mýtů, historických postav a představitelů kultury, vědy i sportu (Kojení orla Matkou Moravou, 1995). V dalším cyklu Vladimír Groš personifikoval automobilové motory, v jiném se zabýval karoseriemi futuristických vozů (Auta, 1997).[5]

Tvoří také nádoby a plastiky z kameniny, které vytáčí na kruhu, spojuje a modeluje. Při práci s kameninou využívá předností plamenné pece vytápěné dřevem, kde v průběhu pálícího procesu dochází k „samoglazování“ a vzniku tzv. popelové glazury. Plastiky dokončuje ručním přebrušováním, aby zvýraznil a probarvil určitá místa.

Je autorem plastik do veřejného prostoru (např. Polešovice, Mateřská škola, 1978;[6][7] Kvasice, Mateřská škola; Uherský Brod, Gymnázium, 1990, sousoší před vlakovým nádražím v Hodoníně,[8] mozaika v Bzenci). Od roku 1991 se zabývá také knižními vazbami s užitím různých materiálů a vytváří nonsensové objekty. V cyklu Kamenné divadlo např. pracoval s říčními oblázky (2001, 2004). Vytvořil ceny ankety odborné kritiky Největší z pierotů za rok 2018, udělované za nejlepší mužský a ženský herecký výkon a nejlepší inscenaci Slováckého divadla.[9]

• Osobní stránky Vladimír Groš: fotogalerie
• Informační systém abART: Vladimír Groš