Vivien Leighová

Narodila se jako Vivian Mary Hartleyová v Britské Indii v kampusu St. Paul's School v Dárdžilingu. Byla jediným dítětem Ernesta Richarda Hartleyho a jeho ženy Gertrude Mary Frances, rozené Yackjeeové. Otec byl koloniálním úředníkem v bance a v roce 1917 byl přeložen do Bangalúru jako důstojník indické kavalerie.[1] Matka byla irsko–arménského původu, ale narodila se a vyrůstala v Indii. Svou dceru od útlého mládí vedla k zájmu o divadlo, literaturu a indický folklór. Vivian už ve třech letech účinkovala v amatérské divadelní skupině své matky.   

Rodiče poslali Vivian v šesti letech do Evropy, aby navštěvovala klášterní školu Woldingham School v jihozápadním Londýně. Později studovala v Itálii, Německu a Francii, plynule hovořila mj. italsky a francouzsky. Od třinácti let bylo jejím velkým přáním stát se herečkou. Rodiče, kteří se roku 1931 vrátili do Anglie, nakonec svolili, aby se přihlásila na Královskou akademii dramatického umění (RADA) v Londýně. 

V devatenácti letech se seznámila s právníkem Leighem Holmanem. V prosinci 1932 se vzali a v následujícím roce se jim narodila dcera Suzanne.[1]

Začátkem roku 1935 se vrátila ke svému rozhodnutí věnovat se herectví. Najala si agenta a přijala umělecké jméno Vivien Leighová. Debutovala na divadle ve West Endu v komedii Maska ctnosti v režii Sidney Carolla. Její výkon vzbudil zájem filmového režiséra Alexandra Kordy, který s ní podepsal pětiletou smlouvu na dva filmy ročně. Při natáčení filmu Požár nad Anglií (Fire Over England, 1937) se seznámila s populárním hercem Laurencem Olivierem a vyvinul se mezi nimi silný milostný vztah. Začali spolu žít, ale protože byli oba dosud vázáni v manželství, snažili se to utajit před veřejností z obavy před skandálem. Olivier dostal v roce 1938 nabídku na filmování v Hollywoodu a Leighová odjela s ním. Dceru nechala v péči svého manžela a matky.[1]

Leighová jako Scarlett O'Hara ve filmu Jih proti Severu

V Americe v té době hledali herečku, která by ztvárnila Scarlett O'Harovou v připravovaném filmu Jih proti Severu (Gone with the Wind). Leighová měla o roli zájem, ale zpočátku se zdálo, že v konkurenci amerických hvězd nemá šanci. Při kamerových zkouškách však okouzlila producenty i režiséra George Cukora a roli dostala. Natáčení bylo velmi obtížné, trvalo téměř rok a Leighová někdy musela pracovat i sedm dnů v týdnu dlouho do noci a navíc byla vzdálena od Oliviera, který v té době hrál v New Yorku. Po velkolepé, s nedočkavostí očekávané premiéře v roce 1939 se Leighová stala v Americe opravdovou hvězdou. Film získal 8 Oscarů a Leighová sošku za nejlepší herečku v hlavní roli i cenu newyorských filmových kritiků (New York Film Critics Circle Award).[2]

Leighová a Olivier ve filmu Lady Hamiltonová (1941)

Začátkem roku 1940 Leighová a Olivier oficiálně ukončili svá manželství a 31. srpna 1940 se vzali na ranči San Ysidro v Santa Barbaře v Kalifornii. Po vyhlášení druhé světové války se nesměli vrátit do Anglie, ale mohly za nimi přijet jejich děti z ohroženého Londýna.[1] Olivier a Leighová uvedli ve vlastní produkci v New Yorku tragédii Romeo a Julie, která však u diváků i kritiky zcela propadla a neúspěch pohltil veškeré jejich úspory. Pomohl jim režisér Alexandr Korda, který jim nabídl hlavní role ve filmu Lady Hamiltonová ( That Hamilton Woman, 1941). Film měl mimořádný úspěch nejen v USA, ale i v Anglii a Sovětském svazu, oblíbil si ho také Winston Churchil. V roce 1943 se manželé Olivierovi mohli vrátit do Londýna a téhož roku cestovali po severní Africe jako součást revue pro ozbrojené síly umístěné v regionu. Leighová začala mít zdravotní problémy a lékaři zjistili, že má tuberkulózu v levé plíci. Několik týdnů strávila v nemocnici a když se její stav zlepšil, přijala úlohu ve filmové adaptaci Shawovy hry Caesar a Cleopatra.  

Leighová a Olivier na civilním snímku během turné po Austrálii (1948)

V roce 1945 Leighová prodělala spontánní potrat, po kterém upadla do depresí a projevily se u ní první příznaky bipolární poruchy. Sklony k melancholii, hysterii a depresím se u ní časem stupňovaly. Po neúspěchu filmu Anna Karenina (1948) se soustředila na divadelní práci a s manželem se vydali na šestiměsíční turné po Austrálii a Novém Zélandu. Na jevišti dosahovali velkých úspěchů, ale jejich soukromý život byl poznamenán častými konflikty, když se Leighová zamilovala do mladého herce Petera Finche.[1]

Leighová jako Blanche DuBois ve filmu Tramvaj do stanice touha (1951)

Leighová hrála nejen postavy klasického repertoáru, ale zazářila především v roli Blanche v psychologickém dramatu Tennessee Williamse Tramvaj do stanice touha. Hra dosáhla v londýnském West Endu více než 300 repríz a Leighová s Olivierem odjeli do USA, kde se měla natáčet filmová verze. Film Tramvaj do stanice touha (A Streetcar Named Desire) v režii Elii Kazana s Leighovou a Brandem v hlavních rolích byl do kin uveden v roce 1951. Leighová za svůj výkon dostala druhého Oscara,[2] další Cenu newyorských kritiků a Britská akademie filmového a televizního umění (BAFTA) ji vyhlásila nejlepší britskou herečkou roku 1953.[1] [3] Velké pracovní vypětí mělo negativní vliv na psychický stav Leighové, která propadala stále častěji záchvatům deprese. V lednu 1953 Leighová odcestovala na Cejlon, aby s Peterem Finchem natočila film Sloní stezka (Elephant Walk). Krátce po zahájení natáčení se nervově zhroutila a její roli převzala Elizabeth Taylorová. Olivier pro ni přiletěl a převezl ji do Londýna, kde se po pobytu na psychiatrické klinice ještě několik měsíců zotavovala. Na divadelní scénu se vrátila v romantické komedii Spící princ Terryho Ratigana. V roce 1955 s manželem nastudovali tři Shakespearovy hry v divadle ve Stratfordu: Večer tříkrálový, Macbeth a Titus Andronicus.[1]

pamětní deska se jménem Vivien Leighové v parku u divadla Swan ve Stratfordu nad Avonou

V roce 1956 Leighová znovu potratila a následovalo další období hlubokých depresí. Olivier se zamiloval do mladé herečky Joan Plowrightové, což znamenalo definitivní rozpad manželství. Rozvedli se v roce 1960 a Leighová se pokusila znovu získat přízeň publika. Po inscenaci Souboj andělů a komedii Dej pozor na Lulu slavila úspěchy na Broadwayi v muzikálu Tovaryš.[1] V té době žila s hercem Johnem (Jackem) Merivalem a s ním absolvovala turné po Austrálii, Novém Zélandu a Latinské Americe, které trvalo od července 1961 do května 1962. Objevila se také ve filmech Římské jaro paní Stoneové (The Roman Spring of Mrs. Stone, 1961) a Loď bláznů (Ship of Fools, 1965).

Leighová se snažila bojovat s maniodepresivní psychózou, ale na jaře roku 1967 se projevily nové příznaky tuberkulózy, která byla příčinou její smrti. Zemřela ve svém bytě v Londýně v noci ze 7. na 8. července 1967.[1] Bylo jí 53 let. Podle jejího přání popel byl rozptýlen na jezeře v letním sídle Tickerage Mill poblíž Blackboys ve východním Sussexu.  V divadelních zahradách ve Stratfordu nad Avonou je stříbrná bříza vysazená na památku Vivien Leighové, jedna z několika věnovaných divadelním umělcům. U kmene stromu je kamenná pamětní deska s daty narození a smrti (1913-1967) a shakespearovskou frází „děvče, které nemá obdoby“ (a lass unparalleled). Výraz pochází ze samého konce tragédie Antonius a Kleopatra, kdy společnice Charmian popisuje svou mrtvou královnu.[4]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Vivien Leigh na anglické Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Vivien Leighová na Wikimedia Commons
• Galerie Vivien Leighová na Wikimedia Commons
• Vivien Leighová v Internet Movie Database (anglicky)
• Vivien Leighová v Česko-Slovenské filmové databázi
• Vivien Leighová - české stránky