Velflovici
Velflovici byli pražský patricijský rod, který se řadil ke starému patriciátu na Starém Městě pražském. Jejich největší rozkvět se odehrál v průběhu 14. století, kdy se Velflovici rozdělili na několik rodových větví, drželi ve svých rukou významné městské úřady a získali do vlastnictví také četné venkovské statky v okolí Prahy. Velflovici patřili k nejmocnějším a nejbohatším patricijům vrcholně středověké Prahy. Počátky tohoto původem německého rodu, u něhož došlo v průběhu druhé poloviny 14. století k postupnému počeštění, se datují již na sklonek 13. století. Většina Velfloviců vymřela na přelomu 14. a 15. století. Jedinou větví rodu, které se podařilo pevně uchytit na venkově a v řadách nižší šlechty, byli Dubečtí z Dubče. Právě Dubečtí z Dubče zajistili přímé pokračování odkazu Velfloviců, neboť figurují v řadách vladyků až do počátku 16. století. Avšak posledním Velflovicem, který ještě aktivně působil ve správě města a vlastnil v Praze řadu nemovitostí, byl Jan I. Dubecký z Dubče (1384–1426). Poté již Janovi potomci definitivně opustili pražské prostředí a věnovali se správě svých venkovských statků.
Založení rodu
První známým předkem Velfloviců byl měšťan Velfl (1264–1288), podle něhož obdržel rod své jméno. Už na přelomu 13. a 14. století jsou tak Velflovi potomci označováni za „čeleď Velfovu“ či „Velflovice“.[1] Původním sídlem rodu byl věžovitý dům čp. 27/I nacházející se v srdci Starého Města pražského v blízkosti kostela sv. Mikuláše. Podle typického vzhledu domu, který byl víceméně skutečně obytnou věží, se začalo rodu také říkat „od Věže“ (latinsky de Turri).[2]
Reference
- BLÁHOVÁ, Marie. Česká rýmovaná kronika tak řečeného Dalimila. Praha: Svoboda, 1977, s. 173.
- Pražský sborník historický XL. Kapitola „Martin Musílek: Rodina od Věže a její městské rezidence“ (s. 333-347). Praha: Scriptorium, 2012, s. 337.
Externí odkazy
- Velflovici ve Vlastenském slovníku historickém ve Wikizdrojích