Vanessa Beecroftová

Její práce je spojením koncepčních otázek a estetických problémů se zaměřením na velké performance, obvykle zahrnující živé modelky (často nahé). Součástí jejích vystoupeních jsou videozáznamy a fotografie, dokumentace představení je jako samostatné umělecké dílo. Práce a její koncepční přístup není ani výkon, ani dokument, ale něco mezi, má blíže k renesančnímu obrazu. Zřizováním struktury pro účastníky živých událostí vytváří vlastní pomíjivou kompozici.[1]

Její práce jsou existenciálním setkáním mezi modely a publikem. Každé představení je určeno pro určité místo a často se odkazuje na politické, historické nebo společenské události v místě, kde se akce koná. Její práce jsou zdánlivě jednoduché na provedení, provokující otázky kolem identity politiky a voyeurismu se složitým vztahem mezi divákem, modelem a souvislostmi.[2]

Její výkony byly popsány jako umělecké, módní, brilantní, hrozné, evokující, provokativní, znepokojující, sexistické či posilující jejího postavení. Základním materiálem v její práci je živá ženská postava, která zůstává efemérní a samostatná. Tyto ženy, převážně bez oděvu si bývají podobné, mají sjednocené detaily jako barvu vlasů nebo stejné boty, spočívají bez hnutí v prostoru, zatímco diváci se na ně mohou dívat. Ani performance, ani dokument - Beecroftová žije událostí zaznamenaných prostřednictvím fotografie a filmu, ale její koncepční přístup má skutečně blíže k obrazu: realizuje současné verze složité figurální kompozice. Její nejnovější práce mají o něco více divadelní přístup, oblečení v uniformách, obsahují méně nahoty, některé její performance obsahují potraviny, zatímco na jiných vystupují muži ve vojenských uniformách.

Její první výstavou byla VB01 v Miláně v roce 1993, na které představila řadu kreseb spolu se svým potravinovým deníkem za posledních osm let. Následující rok vystavovala poprvé v New Yorku v galerii Andrea Rosen Gallery. Na konci roku 1994 se VB08 konala na P. S. 1 na Long Island City, NY.

V cyklu VB39 z roku 1999 a v VB42 z roku 2000 autorka zkoumala možnosti mužských výkonů s U. S. Navy v San Diegu a s U.S. Silent Service na Intrepid v New Yorku.

Její performance se konaly na půdě mnoha významných uměleckých institucí: VB28 v roce 1997 na Benátském bienále, VB35 v roce 1998 v muzeu Solomona R. Guggenheima v New Yorku, VB40 roku 1999 na MCA, Sydney, Austrálie, VB43 na Gagosian galerie v Londýně v roce 2000, VB45 v roce 2001 na vídeňské Kunsthalle, v roce 2002 VB50 v São Paulo Bienal v Brazílii, o rok později VB52, který je součástí retrospektivní přehlídky v Castello di Rivoli ; VB54 na výstavě s názvem Terminal 5 v Centru TWA Flight na letišti JFK v roce 2004, která byla předčasně uzavřena poté co byla vandaly zdemolována během vernisáže.[3][4][5] dále pak projekt VB55 představoval sto žen stojících v berlínské Neue Nationalgalerie po dobu tří hodin, přičemž každá žena byla potřena olejem od pasu nahoru a jinak na sobě neměla nic, než jen pár punčocháčů. Performance proběhla v dubnu 2005.

V říjnu 2005 Beecroftová uspořádala poerformanci u příležitosti otevření obchodu Louise Vuittona na Champs-Elysees v Paříži.[6] Pro stejnou událost Beecroftová umístila modely do regálů vedle tašek Louis Vuitton.[7]

Pro sérii VB61 se našlo místo v Pescheria del Rialto[8] v Benátkách dne 8. června 2007. Obsahovalo "zhruba 30 súdánských žen ležících tváří dolů na zemi na bílém plátně, simulující mrtvá těla navršená nad sebou". Jednalo se o reprezentaci genocidy v súdánském Dárfúru.[9]

Pokus Beecroftové přijmout súdánská dvojčata byl tématem dokumentárního The Art Star and the Sudanese Twins (Umělecká hvězda a súdánská dvojčata), která byla zahrnuta do světové soutěže Sundance Film Festival’s World Cinema Documentary Competition.[10]

Jednou z jejích posledních performancí, VB65, se konala na PAC v Miláně v březnu 2009 a představovala Poslední večeři legálních i nelegálních afrických přistěhovalců oblečených v oblecích, kteří jedli kuře bez příborů.[11]

Události řazené chronologicky

• 1983–1987: Civico Liceo Artistico Nicol Barabino Architettura, Benátky
• 1987–1988: Accademia Ligustica Di Belle Arti Pittura, Benátky
• 1988–1993: Accademia di Belle Arti, Brera (Stage Design), Miláno, Itálie

Z manželství se sociologem Gregem Durkinem má dva syny.[12]

Vanessa Beecroft: Performances (by V. Beecroft, D. Hickey; Germany, Hatje Cantz, 1999)
Vanessa Beecroft Performances, 1993–2003 (exh. cat. by V. Beecroft, M. Beccaria, et al.; Rivoli, Castello, Mus. A. Contemp., 2003)
Vanessa Beecroft: Photographs, Films, Drawings (exh. cat. by V. Beecroft, T. Kellein; Bielefeld, Städt. Ksthalle, 2004)
Vanessa Beecroft: VB53 (by V. Beecroft et al.; Italy, Charta, 2005)
Vanessa Beecroft: Drawings and Paintings 1993-2007 (exh. cat. by V. Beecroft, Giacinto Di Pietrantonio; Edizioni Electa, 2007)