Rogier van der Weyden

Byl synem nožíře Henri de la Pasture z Tournai, ve valonské části Nizozemí a jeho ženy Agnes de Watrélos. Roku 1426 se oženil Elisabeth, dcerou bruselského obuvníka, Jan Goffaerta. Rogier a Elisabeth měli čtyři děti: Cornelius (* 1427) se stal kartuziánským mnichem; Margaretha (* 1432). Po přestěhování rodiny do Bruselu se narodili dva synové: Pieter (* 1437, malíř), Jan (* 1438, zlatník). Kolem roku 1427 vstoupil do učení k Robertu Campinovi.

V roce 1432 se stal samostatným mistrem a od roku 1435 působil jako městský malíř v Bruselu. V jeho dílně se učili tovaryši z různých částí Evropy. Dílo samotného Rogiera van der Weyden, rozšiřované pomocí grafických listů, dosáhlo velké proslulosti a ovlivnilo významně malířství v centrální Evropě. K jeho zákazníkům patřil Filip III. Dobrý, nizozemská a zahraniční šlechta. Malíř pobýval též v Lovani, Bruggách, Tournai a Dijonu. Roku 1450 podnikl cestu do Itálie, kde patrně namaloval obraz Ukládání do hrobu (Galerie Uffizi).

Podle dochovaných dokladů se Rogier van der Weyden stal žákem Roberta Campina ve 27 letech, což vedlo ke spekulacím, že některá díla Mistra z Flémalle, která vykazují stylistickou podobnost s díly Rogiera van der Weyden jsou ve skutečnosti ranými díly jeho žáka.

První malířovou zakázkou v Bruselu bylo vyhotovení čtyř obrazů na téma Trajánova Justice pro Zlatou komoru tamní radnice. Tato díla, odhalená roku 1439, se v originálu nedochovala, protože roku 1695 při obléhání vojsky Ludvíka XIV. Brusel prakticky zničila dělostřelba a následné požáry. Je známa pouze volná kopie obrazů jako tapiserie s několika dobovými portréty a autoportrétem umělce, ze které je zřejmé, že ve své době měl vůdčí postavení jako portrétista.[1]

Weydenův sloh se vyvíjel od měkkého gotického slohu k monumentálnímu tvrdému slohu vrcholného období a pozdní manýře v závěru života. Již rané Ukřižování má charakteristické znaky jeho slohu - dramatický pohyb a expresivní výraz tváří, nezájem o hluboký obrazový prostor (který je např. ve Snímání z kříže nahrazen zlatě zbarvenou zdí,[2]), nejisté spojení figur s krajinou, nepevný postoj a nepřesná anatomie, ostrá kresba, drapérie lámaná v ostrých záhybech. Malíř užívá barvu pro kolorování kresby v pestrých a lesklých tónech a neznázorňuje efekty světla a atmosférické jevy.[3]

Kolem roku 1445 zhotovil své vrcholné dílo Snímání z kříže, určené pro kostel v Lovani (nyní Museo del Prado, Madrid). Obraz byl již za umělcova života obdivován pro dokonalost technického provedení a kopírován. Během pobytu v Itálii namaloval obraz Oplakávání Krista (1450), v němž je drsný severský expresionismus zmírněn ve prospěch realistického podání látek a drobných detailů.[3]

Zřejmě až po návratu z Itálie vznikl rozměrný polyptych s Posledním soudem, objednaný kancléřem Rollinem pro kapli Hôtel Dieu v Beaune. Na přední straně oltáře je ve středu Kristus obklopen anděly a Archanděl Michael, který váží duše zemřelých. Šest postranních křídel zobrazuje kontinuální děj. Na zadní straně oltářních křídel, malovaných technikou grisaille, je výjev Zvěstování a figury sv. Antonína a sv. Šebestiána a klečící postavy donátorů. Styl zobrazení Sv. Šebestiána s harmonickými proporcemi a přirozeným pohybem napovídá, že malíř mohl být obeznámen se soudobým italským sochařstvím ve Florencii nebo Sieně.[4]

Z doby po roce 1450 pochází tzv. Bladelinův oltář, který objednal pokladník Filipa Dobrého a zakladatel města Middelburgu pro tamní kostel. V pozadí scén je namalován průhled do panoramatu města. Pozdním dílem z doby kolem roku 1462 je oltářní triptych s Klaněním tří králů pro kostel St. Kolomba v Kolíně nad Rýnem (nyní Alte Pinakothek, Mnichov).