Výukový dialog

Dialog se vyznačuje těmito znaky:

• Střídaní rolí hovořícího a adresáta
• Aktivní účast
• Vzájemná reaktivita
• Hledání společného významu[1]

Z pohledu vývoje výukových metod stojí výukový dialog hned na začátku, a to v antice. Už ve starověkém Řecku významný učitel a filosof Sokrates zavedl významný způsob vzdělávání zvaný maieutika. Je to metoda pomáhání myšlence na svět, což znamená, že Sokrates vedl své žáky k poznání a k odhalení odpovědi na základě dialogu a pomoci otázek.[3]

Hlavní složkou výukového dialogu jsou otázky. Existují různé typy, které se však dají shrnout do dvou největších skupin a to jsou otázky otevřené a uzavřené.

Uzavřené otázky slouží k:

• zkontrolování vědomostí
• zjištění, zda žáci vykonali za domácí úkol to, co měli
• zjištění, zda žáci rozuměli výkladu učiva
• upozornění žáků na klíčové informace
• zjištění znalostí před započetím výkladu učiva[4]

Na rozdíl od nich otevřené otázky slouží k:

• umožnění žákům přemýšlet nahlas
• povzbuzení žáků
• pomáhají porozumět výkladu učiva v jazyce žáků
• zlepšení schopnosti naslouchat
• vedou k lepšímu zapamatování učiva
• umožňují přenášet naučené poznatky do jiných kontextů
• umožňují vyšší kognitivní funkce
  Obe skupiny otázek jsou nutné k zajištění funkčního chodu vyučování.[4]

Dialog plní tyto funkce:

• zprostředkovává společnou činnost účastníků nebo jednotlivých pracovních skupin
• zprostředkovává vzájemná působení účastníků v nejširším smyslu včetně výměny informací, zkušeností, ale i motivů, postojů, emocí
• zprostředkovává osobní i neosobní vztahy
• formuje všechny účastníky pedagogického procesu, zejména pak osobnost žáků
• je prostředkem k uskutečňování výchovy a vzdělávání, neboť cíl, učivo, metody a tak dále nemohou vystupovat v pedagogickém procesu přímo, ale ve slovní či mimoslovní podobě
• konstituuje každý výchovně vzdělávací systém, neboť tvoří jednu z jeho hlavních složek
• zajišťuje jeho fungování, vnáší do něj pohyb, vývoj, dynamiku, udržuje jeho stabilitu.[5]

Gavora[2] tyto funkce shrnuje do tří pojmů a to do kognitivního rozvoje žáků a do rozvoje afektivní a sociální stránky žáka.

Výukový dialog může probíhat v různých podobách z hlediska připravenosti.

Může být detailně připravený, kdy si pedagog dopředu připraví, co bude říkat a jak bude učivo prezentovat. Tato podoba se prezentuje v neměnné podobě.

Dalším typem je rámcově připravená komunikace, kdy je len zhruba ohraničena a je založena na předešlých pedagogických a situačních zkušenostech.

Posledním je nepřipravená komunikace, kdy dochází k ojedinělým situacím, s kterými se pedagog střetává zřídkakdy, a většinou jsou neopakovatelné. Jde o situace, které jsou často emocionální a napjaté a pedagog na ně musí reagovat citlivě a s ohledem na žáka a na další vývoj situace.[6]

Další typy výukového dialogu popisuje Alexander (2001) a nazírá na ně z hlediska způsobu, jakým podporuje učení. Rozlišuje celkem pět typů:

• memorování – drilování fakt a myšlenek prostřednictvím opakování
• ecitace – kladení a zodpovídání uzavřených otázek s předem danou odpovědí
• expozice – výklad učitele, předkládání nových informací, vysvětlování pravidel a postupů
• dialog jako lešení – strukturované dotazování učitele, které stimuluje kognitivní aktivitu žáků a vede ke zpracovávání předkládaných konceptů a významů
• diskuse – volnější výměna myšlenek mezi členy třídy (včetně učitele), přičemž učitel ustupuje do pozadí, cílem je participace všech zúčastněných.[7]

Výukový dialog je neoddělitelnou součástí výchovně-vzdělávacího procesu probíhajícího ve školských zařízeních. Využívá se už od nepaměti k vysvětlování a k diskutování nových poznatků, které se žáci mají naučit. Když by se výukový dialog nepoužíval, výchovně-vzdělávací proces by byl značně ztížený, pro některé jedince až nemožný.

• GAVORA, Peter. Učitel a žáci v komunikaci. Brno: Paido, 2005, 165 s. ISBN 80-731-5104-9.
• MAREŠ, Jiří a Jaro KŘIVOHLAVÝ. Komunikace ve škole. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 1995. ISBN 8021010703.
• MAREŠ, Jiří a Jaro KŘIVOHLAVÝ. Sociální a pedagogická komunikace ve škole. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1990. Pedagogické a psychologické studie. ISBN 8004218547.
• MLČÁKOVÁ, Pavla. Výukový dialog a jeho specifika na základní škole praktické [online]. Brno, 2008 [cit. 2013-11-24]. Dostupné z http://is.muni.cz/th/180617/ff_b/Bakalarska_prace_-_Pavla_Mlcakova.pdf. Bakalářská práce. Masarykova unvierzita.?? Vedoucí práce Mgr. Šeďová Klára Ph. D.
• PAŘÍZEK, Vlastimil. Učitel v nezvyklé školní situaci. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1990, 102 s. Knihovnička učitele. ISBN 80-042-3897-1.
• ŠEĎOVÁ, Klára. Co víme o výukovém dialogu?. Studia paedagogica. Brno, 2009, roč. 14, č. 2. Str. 11-28. ISSN 1803-7437. Dostupné z: http://www.phil.muni.cz/journals/index.php/studia-paedagogica/article/view/81/184