Výhrada (mezinárodní právo)
Výhrada k mezinárodní smlouvě je námitka, kterou některá z jejích smluvních stran dává proti některému z jejích ustanovení a chce tak vůči sobě vyloučit jeho právní účinek. Smyslem je umožnit přístup ke smlouvě co nejširšímu počtu států. V minulosti převládal názor, že k přijetí výhrady je nutný souhlas všech smluvních stran, po druhé světové válce však vzrostl počet mnohostranných smluv a toto stanovisko se zmírnilo. Stát se nyní nestane účastníkem smlouvy jen v případě, že jeho výhradu nepřijme žádný z ostatních smluvních států. Smlouva může výhrady výslovně zakázat nebo povolit, pokud je výčet povolených výhrad taxativní, jsou ostatní zakázány. Obecně však není povolena výhrada, která by byla neslučitelná s předmětem a účelem smlouvy. Výhrady jsou upraveny ve článcích 19–23 Vídeňské úmluvy o smluvním právu.
Proces učinění výhrady
Výhrada musí být učiněna k autentifikovanému textu smlouvy při některém z aktů, kterým stát dává najevo svůj definitivní souhlas být smlouvou vázán (nejčastěji ratifikace). Nelze ji podat dodatečně, ale je možné jí později odvolat.
Důsledky výhrady
Pokud některý stát podá výhradu k některému ustanovení mezinárodní smlouvy a ostatní státy s tím souhlasí, pak se ve vztahu mezi státem, který podal výhradu, a ostatními státy použije dané ustanovení ve znění této výhrady, ale mezi ostatními státy navzájem bez této výhrady. Pokud by některý ze států (např. jeden stát ze šesti) podal proti výhradě námitku, pak ve vztahu mezi státy, které podaly výhradu a námitku se dané ustanovení vůbec nebude používat a mezi státem, který podal výhradu, a ostatními se použije ve znění výhrady. Poslední případ je, když někdo proti výhradě podá nejenom námitku, ale zároveň prohlásí, že se necítí takovouto smlouvou ve vztahu ke státu, který podal výhradu, vázán. Pak by se tato smlouva používala mezi všemi státy, ale ve vztahu mezi státem, který podal výhradu, a státem, který s tím nesouhlasí, jakoby vůbec neexistovala.