Rodičovský styl výchovy

Psychologové Henry Cloud a John Townsend charakterizovali styly výchovy matek do šesti typů:

Matka fantom

Tento typ matky si udržuje jistý odstup od dítěte, brání se navázání vztahu s dítětem. Může po dítěti požadovat přehnané až perfekcionistické požadavky. Dítě nemá šanci vypěstovat si pevné pouto ke své vlastni matce. Často se straní ostatních, nedůvěřuje druhým, může být agresivní, vztahy prožívají velmi mělce a také je typická snaha o nalezení blízké osoby, která by ho naplnila chybějící mateřskou láskou. Tyto starosti mohou vést dítě k depresím, pocitům beznaděje, nesmyslnosti života, pocitům prázdnoty či projevům závislosti prakticky na čemkoli.

Matka z porcelánu

Matka tohoto typu je význačná svým zveličováním a straní se jakýchkoli projevů emocí, proto se v emocionálních situacích, kdy se dítě projevuje pláčem či strachem, odtahuje do zákoutí. Dítě se uzavírá samo do sebe, utápí v sobě pocity hněvu, strachu, smutku a tím si přetrhává styky s ostatními. Je dokonce natolik křehké, že může zavrhovat lidi s větší potřebou projevu citů na veřejnosti. Tyto lidi považuje za nezodpovědné a slabé.

Matka manipulátor

Tento typ matky má tendence silně ovlivňovat chování svého dítěte. Pokud dítě vyrůstá v rodině matky manipulátora, není schopno říkat „ne". Neprojeví se tedy u něj zdravá asertivita. Při konfliktu ze strachu není schopno vzdorovat. Dítě se od matky naučí, že je běžné ovládat druhé a v budoucnu tyto praktiky uplatňuje na svém partnerovi. Ovládá ho pomocí manipulace, hněvu, odpírání lásky apod.

Matka sběratelka trofejí

V tomto případě se jedná o matku, které především záleží na výsledcích. Usiluje o to, aby ona i její děti udělaly ve vztazích co největší dojem. Za žádnou cenu nepřizná chybu a nesmí odhalit své nedostatky. U dítěte tak může vypěstovat narcismus, to pak i v dospělosti bude očekávat chvály a líbivé ódy na jeho osobu. Jejich egocentrismus vyžaduje mimořádný přístup.

Matka stálý šéf

Matka si drží pozici neustálé nadřízenosti a usiluje o vedoucí postavení. S ostatními lidmi nedokáže jednat jako s partnery nýbrž jako s podřízenými. Vždy musí mít poslední slovo, a její rozhodnutí je za každou cenu prosazeno. Mají také sklony ostatní zavrhovat svými názory, návrhy, ovládají druhé, řídí jim volný čas.

Matka věčný průvodce

Základními rysy tohoto typu matky je neustálá snaha dítě provázet, řešit za něj problémy, neustále o něj pečovat, apod. Dospělý jedinec pak není schopen řešit své problémy, je do určité míry nezodpovědný a spoléhá na to, že druzí za něj vše vyřeší. Uvádí se, že častějšími představiteli tohoto chováni jsou muži. Na jednu stanu chtějí, aby mu partnerka dělala maminku, na druhou stranu nechtějí, aby s nim jednala jak s dítětem.[3]

E. E. Maccoby a J. A. Martin se přiklonili k výchovným stylům podle K. Lewina a vytvořili Model čtyř stylů výchovy (viz tabulka). První dimenze je založena na kontrastu péče náročné, kontrolující a péče nenáročné, nekontrolující. Druhá dimenze proti sobě staví péči akceptující/přijímající a péči odmítající. Tyto dvě dimenze se vzájemně kombinují a dávají tak čtyři odlišné styly výchovy.[5]    

Autoritativní styl

Kombinace péče náročné a přijímající, kdy matka od dětí vyžaduje, aby se chovaly rozumně a na úrovni odpovídající jejich věku a schopnostem. Jde o vřelý, pečující přístup, matka se zajímá o názory a city dítěte a rozhodnutí, které učiní, bývají dětem zdůvodňována. Tento styl je z hlediska vývoje dítěte optimální.

Dle Fontany: Autoritativní rodič vyžaduje od dětí, aby se chovaly rozumně a společensky na úrovni odpovídající jejich věku a schopnostem. Je vřelý, pečující, vyptává se na názory a city dítěte. Rodičovská rozhodnutí bývají dětem zdůvodňována.[4]

Dle Fontany: Chování dítěte vychovávaného autoritativním rodičem je nezávislé, sebeprosazující, kamarádské vůči vrstevníkům, spolupracující vůči rodičům, spokojené, usilující o co nejlepší výkon, úspěšné.[4]

Autoritářský styl

Kombinace přijímající péče s náročností, kdy matka prosazuje moc bez vřelosti a oboustranné komunikace. Matka, která uplatňuje tento styl, vyžaduje poslušnost, úctu k autoritě a tvrdou práci.

Dle Fontany: Autoritářský rodič prosazuje moc a ovládání bez vřelosti a bez oboustranné komunikace. Stanoví absolutní nároky. Vyžaduje poslušnost, úctu k autoritě a tradici a tvrdou práci.[4]

Dle Fontany: Dítě vychovávané autoritářským rodičem má sklon k sociální izolaci. Postrádá spontaneitu. Dívky bývají závislé a bez snahy o dobrý výkon. Chlapci mívají sklon k agresivitě vůči vrstevníkům.[4]

Shovívavý styl

Kombinace přijímání a nenáročnosti, matka dítě přijímá, ale neklade na něj téměř žádné nároky.

Dle Fontany: Shovívavý rodič od dětí žádá málo. Je přijímající, reagující a orientovaný na děti.[4]

Dle Fontany: Dítě vychovávané schovívavým rodičem funguje s převládajícím pozitivním a živým citovým laděním, avšak je nezralé, neovládá své impulsy, postrádá přiměřenou společenskou odpovědnost a nedokáže spoléhat na sebe. Má sklon k agresivitě.[4]

Zanedbávající styl

Kombinací nenáročné a odmítající výchovy. Matka se v tomto případě téměř neúčastní na životě dětí, neprojevuje o ně zájem ani o jejich činnost. Vyhýbá se oboustranné komunikaci a velmi málo si všímá názorů a citů dítěte.[5]

Dle Fontany: Zanedbávající rodič je příliš zaměstnaný svými činnostmi, nezúčastněný na životě dětí, bez zájmu o to, čím se zabývají. Vyhýbá se oboustranné komunikaci a málo si všímá názorů nebo citů dítěte.[4]

Dle Fontany: Dítě vychovávané zanedbávajícím rodičem má sklon k náladovosti a funguje s nedostatkem soustředění. Je rozmařilé, neovládá své city a impulsy. Nestojí o školní výuku. Často chodí za školu a mívá sklon k požívání drog.[4]

Kurt Lewin si povšiml nápadného rozdílu ve výchově dětí v Německu a v USA a rozlišil tři styly výchovy:

• Autokratický styl - projevuje náročností, kontrolou, prosazováním požadavků bez vřelosti a obousměrné komunikace, oceňována je poslušnost a úcta k autoritě.
• Liberální styl - dětem dává plnou volnost bez omezování jejich vlastní aktivity. Tato výchova se projevuje citlivostí, zaměřeností na dítě, ale bez kladení jakýchkoli požadavků a mezí chování.
• Integrační či demokratický styl - snaží se vystříhat obou krajností. Tento styl pokládá za nejdůležitější respektování dítěte jako samostatné bytosti s právem rozhodovat o sobě, dítě však musí současně poznávat svou odpovědnost vůči druhým lidem v rodině i mimo ni. Rodiče jsou v tomto případě spíše spolupracujícími partnery.[1]

• akceptace - láska, přijímání individuality, respektování názorů, kamarádství a účast na životě, střed zájmu;
• hostilita – zavržení, odtažitost, nechuť řešit problémy;
• striktní výchova - důslednost, přísná kontrola, dodržování pravidel, vměšování se do světa dítěte, „mučednictví“;
• autoritativnost - navozování úzkosti, trestání, vyvolávání pocitů viny, odepírání komunikace, potlačování zájmu o sexuální otázky, „lámání vůle“;
• laxnost - nevyžadování discipliny, nedůslednost.[6]