Výškopis

První zobrazovací metoda výškopisné složky mapy, je velmi nepřesná. Používána byla od 1. až do 18. století. Symbolicky znázorňuje polohu jednotlivých hor, opakovanou kresbou horské pásmo. V současné době se využívá pouze jako náhled na reliéf, například u map horských středisek k zobrazení  sjezdovek, lanovek či vleků.[2]

• 
  J. A. Komenský, Haná
• 
  Taipei
• 
  Lyžařské středisko Kaprun

Šrafování za pomocí krátkých čar o různé délce, tloušťce a hustotě. Šrafy mají být kolmé k vrstevnicím, svou polohou označovat směr spádu a svou šířkou a rozestupem příkrost sklonu.

Stínování díky různé intenzitě barvy odpovídající množství slunečních paprsků, které dopadá na krajinu podle jejího sklonu, jsou hřbetnice viditelné jako zlom osvětlené a neosvětlené plochy. Tím se získává plasticita mapy. Tato metoda se využívá v současnosti zejména pro doplnění map s vrstevnicemi.[3][4]

• 
  Studánky a okolí

Uvedení absolutních nebo relativních výšek a hloubek pomocí číselných kót. Absolutní výšky (nadmořské výšky) jsou vztaženy k střední hladině některého moře, popřípadě k určitému nulovému horizontu. Relativní výšky vyjadřují svislou vzdálenost dvou bodů a získají se jako rozdíl absolutních výšek těchto bodů. Výhodou této metody je nezávislost kót na měřítku mapy.[3][4]

Hustota vrstevnic určuje sklon terénu. V mapě se značí vrstevnice hnědě, hloubnice a také vrstevnice na sněhu a ledovcích modře. Často se používají v kombinaci s kótami a také stínováním.[3][4]

• 
  Kóty a vrstevnice
• 
  Kóty a vrstevnice

3D průletové mapy - nejmodernější, využívají GPS, nejznámější Google Earth[4]