Steel Wheels/Urban Jungle Tour

80. léta byla pro Rolling Stones velmi složitým obdobím, po dvaceti letech každodenního kontaktu, byly vztahy mezi členy kapely, zejména mezi Mickem Jaggerem a Keith Richardsem, silně napjaté.[2] Richards později označoval krizi a pád kapely v polovině osmdesátých let jako třetí světovou válku.[3] Mick Jagger se v té době usilovně věnoval sólové kariéře, znemožňoval tak skupině vyjet na turné a nevěnoval jí dostatečnou pozornost při studiové práci.[4] Stones během tohoto období nahráli dvě nepříliš úspěšná alba Undercover (1983) a Dirty Work (1986),[5][6] ke kterým neprovedli žádná propagační turné. Jagger se domníval, že by „turné Dirty Work byla noční můra. Nikdo nikoho nesnášel. Všichni byly jako smyslů zbavení a Charlie [Watts] na tom byl vážně špatně. Bylo by to nejhorší turné Rolling Stones. Nejspíš by to byl konec kapely.“[7][8] „Kapela nebyla ve stavu, aby vyjela na šňůru. Album nestálo za moc. Zdravotně to bylo peklo. Já sám jsem na tom nebyl nejlíp a zbytek kapely by ani nepřešel Champs-Élysées, natož aby absolvoval turné“, vysvětlil Jagger později.[8][9] V lednu 1989 byla skupina uvedena Rokenrolové síně slávy, slavnostního ceremoniálu se zúčastnili Jagger, Richards, Wood a Mick Taylor. Zdálo se rovněž, že tato událost signalizovala ukončení napětí ve skupině vyvolané názorovými rozpory ohledně principů tvorby, protože Rolling Stones toho roku nastoupili do studia a začali nahrávat novou desku.[10] Album Steel Wheels, které vyšlo v srpnu 1989, sklidilo nadšené ohlasy kritiky[11] a bylo velmi úspěšné i v hitparádach; umístilo se na 3. místě v žebříčku Top 200 časopisu Billboardu a jen v USA se ho prodalo více než dva miliony kopií. V britském žebříčku se vyšplhalo až na druhou pozici.[12][13] „Sešli jsme se, abychom naplánovali turné,“ řekl Jagger později. „a z mého pohledu to bylo bez problémů. Všichni se ptali: ‚Páni, a jaké to bylo? Co se tam dělo? Jak to celé proběhlo? Ale nedělo se nic. Mohla z toho být velká hádka, ale nebyla. Myslím, že všichni řekli, že to už tu bylo.“[14]

Turné bylo oznámeno 11. července 1989 na tiskové konferenci na manhattanském nádraží Grand Central Terminal, kam Stones dorazili vlakem z Bronxu.[15] Kapela zkoušela měsíc v dívčí internátní škole Wykeham Rise v příměstské části státu Connecticut.[15][16] „Nevnímám to jako retrospektivní nebo rozlučkové turné nebo něco podobného, jsou to Rolling Stones v roce 1989“, vysvětloval Jagger. Vůbec poprvé se skupinou na turné vyrazil početný doprovodný ansámbl[17] sestávající ze dvou klávesistů (Chuck Leavell a Matt Clifford), trojice doprovodných vokalistů (Bernard Fowler, Lisa Fischer, Cindy Mizelle) a ze čtyřčlenné dechové sekce (Arno Hecht, Bob Funk, Crispin Cioe, Paul Litteral), doplněné Bobbym Keysem, dlouholetým saxofonistou skupiny. Koncertní repertoár sestával ze směsi starších i nových písní a snažil se pokrýt všechna tvůrčí období kapely.[18] Některé písně tak skupina hrála poprvé nebo po několika letech.

12. srpna 1989 skupina provedla překvapivé vystoupení v Toad's Place v New Heaven ve státě Connecticut. Vystoupení sledovalo zhruba 700 diváků, kteří si koupili lístek za pouhé 3 dolary. Bylo to první vystoupení kapely po sedmi letech, přestože předtím uspořádala malý vzpomínkový koncert na památku předčasně zesnulého pianisty Iana Stewarta.

Scénu navrhl architekt Mark Fisher ve spolupráci s Mickem Jaggerem a Charliem Wattsem. Světelný design vytvořil Patrick Woodroffe. Ve své době se jednalo o největší pódium, jaké kdy vzniklo. Pódium pro severoamerickou část turné Steel Wheels mělo představovat industriální apokalypsu, zatímco pódium pro evropské turné Urban Jungle připomínalo opuštěnou plantáž, obklopenou tropickým rozkladem a divokou zvěří.[19] Součástí představení byly také gigantické nafukovací figuríny panen, jež se čněly v horních patrech pódia, při písni "Honky Tonk Women", dále psy při "Street Fighting Man", kdy jednoho ze psů Jagger dráždil holí a nakonec mu vlezl do tlamy. Ve své době se jednalo o nevídaný počin v oblasti scénického umění, neboť velmi prostorné pódium pohybově nejaktivnějším členům skupiny a zejména zpěváku Jaggerovi umožňovalo se pohybovat po postranních molech, v horních patrech pódia nebo na ploše pod pódiem. Zpěvák Jagger se dokonce nechal výtahem vyvézt až na samotný vrchol konstrukce, kde ve vrabčím hnízdu zazpíval několik slok písně "Sympathy for the Devil". Mick Jagger umocňoval své teatrální vystupování častým střídáním kostýmu a využívaním vizuálních efektů,[20] jako např. během psychedelické skladby "2000 Light Years From Home".

Ostatní písně hrány během turné:

• "Blinded By Love"
• "Boogie Chillen"
• "Factory Girl"
• "I Just Want to Make Love to You"
• "Salt of the Earth"
• "Terrifying"

The Rolling Stones

• Mick Jagger – zpěv, kytara, harmonika, perkuse
• Keith Richards – kytara, zpěv
• Ronnie Wood – kytara
• Bill Wyman – baskytara
• Charlie Watts – bicí

Ostatní hudebníci

• Chuck Leavell – klávesy, doprovodné vokály a hudební režie
• Matt Clifford – klávesy, doprovodné vokály, perkuse, lesní roh
• Bobby Keys – saxofon
• Bernard Fowler – doprovodné vokály, perkuse
• Lisa Fischer – doprovodné vokály (Severní Amerika a Japonsko)
• Cindy Mizelle – doprovodné vokály (Severní Amerika a Japonsko)
• Pamela Quinlan – doprovodné vokály (Severní Amerika a Evropa)
• Lorelei McBroom – doprovodné vokály (Evropa)
• Sophia Jones – doprovodné vokály (Evropa)
• The Uptown Horns:
  • Arno Hecht – saxofon
  • Bob Funk – pozoun
  • Crispin Cioe – saxofon
  • Paul Litteral – trubka

Hosté[25][26]

• Living Colour – (14. prosince, Montréal, Kanda; při skladbě "It's Only Rock 'n' Roll (But I Like It)")
• Axl Rose – zpěv (19. prosince 1989, Atlantic City, New Jersey; při skladbě "Salt of the Earth")
• Izzy Stradlin – kytara (19. prosince 1989, Atlantic City, New Jersey; při skladbě "Salt of the Earth")
• Eric Clapton – kytara (19. prosince 1989, Atlantic City, New Jersey; při skladbách "Little Red Rooster" a "Boogie Chillen'")
• John Lee Hooker – kytara, zpěv (19. prosince 1989, Atlantic City, New Jersey; při skladbě "Boogie Chillen")