Kopírovací papír

Užíval se velice často k vytváření kopií při psaní úředních, obchodních i jiných textů na psacím stroji, kde bylo možno při použití tenkých (tzv. průklepových) papírů vytvořit najednou až deset kopií (průklepů). Tato jednoduchá technika se užívala v tak zvaném samizdatu, při rozmnožování cenzurou zakázaných textů. Nejlepší k tomu byly mechanické psací stroje s elektrickým pohonem, které měly stejnoměrnou sílu úhozu. Kopírovací papír se užíval často i pro faktury, účtenky a jiné psané dokumenty, kde vystavitel potřeboval jejich kopii. Pro různé účtenky a drobné doklady se koncem 20. století začaly užívat samokopírovací (bezkarbonové) papíry, které neměly barevnou vrstvu, ale byly vespod pokryty nesmírně jemnými balonky s kapičkami barvy, která se při psaní přenášela na podložený papír. Uživatel tedy nemusel nic vkládat a neušpinil si navíc ruce.

Kopírovací papír se používal i při počítačovém zpracování a tisku sestav na jehličkových tiskárnách. Teprve u novějších (neimpaktových) tiskáren (laserové, inkoustové, termografické atd.) se mechanické kopírování nedalo použít a nahradilo se opakovaným tiskem. Kopírovací papír se tak používá už jen pro velmi speciální použití (např, přenos kresby na sklo při výrobě vitráží) a vyrábí jej jen několik firem na světě.

První kopírovací papír vynalezl kolem roku 1801 patrně Pellegrino Turri, italský vynálezce jednoho z prvních psacích strojů, který ho ovšem používal místo pozdější barvicí pásky. Patent na kopírovací papír s voskovou barvicí vrstvou získal Angličan Ralph Wedgwood (1766–1837) roku 1806. Zatímco barvicí vrstva se zpočátku nanášela za horka, v polovině 19. století se objevil postup s nanášením rozpuštěného barviva za studena.[1]