Udržitelná spotřeba

Pojem udržitelná spotřeba má řadu  společných rysů s a je úzce spjat s podmínkami udržitelné výroby a udržitelného rozvoje. Udržitelná spotřeba jako součást udržitelného rozvoje je předpokladem celosvětového boje proti problémům udržitelnosti, jako jsou globální oteplování, vyčerpání zdrojů, hladomory nebo znečištění životního prostředí.

Udržitelný rozvoj a udržitelná spotřeba závisí na určitých faktorech, jako jsou:

  • Efektivní využívání zdrojů a minimalizace odpadů a znečištění,
  • využití obnovitelných zdrojů v rámci jejich obnovitelné kapacity,
  • plnější životní cykly výrobků,
  • mezigenerační a intergenerační spravedlnost.

Definice z Osla

V roce 1994 byla na Sympoziu o udržitelné spotřebě v Oslu navržena definice, která říká, že udržitelná spotřeba znamená "využívání služeb a souvisejících produktů, které odpovídají základním potřebám lidí a přinášejí lepší kvalitu života a zároveň minimalizují v průběhu životního cyklu služby či produktu, využívání přírodních zdrojů a toxických materiálů, jakož i tvorbu takových odpadů a znečišťujících látek , které ohrožují potřeby budoucích generací."[1]

Silné a slabé udržitelné spotřeby

Aby bylo dosaženo udržitelné spotřeby, musí být splněny dva předpoklady: musí dojít ke zvýšení efektivity využití energie a musí dojít ke změně spotřebních vzorců a snížení spotřeby v rozvinutých zemích. První předpoklad sám o sobě nepostačuje a může být označen jako slabá udržitelná spotřeba. Technologická zlepšení a eko-efektivita podporují nezbytné snížení spotřeby zdrojů. Po splnění tohoto cíle je nutné, aby byl splněn druhý předpoklad, změny ve struktuře a snižování úrovně spotřeby. Přístupy silné udržitelné spotřeby také věnují pozornost sociálnímu rozměru blahobytu a posuzují potřebu změn založených na posouzení rizika, že takové změny budou lidmi odmítnuty.[2] Na politické scéně je diskutována slabá udržitelná spotřeba, zatímco diskuse silná udržitelná spotřeba neprobíhá.[3]

Rozpory postoje x chování nebo hodnoty x akce tvoří významnou překážku pro změny v individuálním chování zákazníků. Mnozí spotřebitelé si dobře uvědomují důležitost svých vzorců konzumace a jejich vlivu na péči na životní prostředí, , avšak většina z nich netransformuje své obavy do svých spotřebitelských vzorců, neboť proces rozhodování o nákupu je velmi komplikovaný a spoléhá např. sociálních, politických a psychologických faktorech. Podle Young a kol. jsou hlavními bariérami zelené konzumace nedostatek času na posouzení, vysoké ceny, nedostatek informací a kognitivní úsilí.[4]

Významné konference a programy
  • 1992 – Na Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji (UNCED) byl koncept udržitelné spotřeby obsahem 4. kapitoly Agendy 21.[5]
  • 1994 – Sympozium o udržitelné spotřebě v Oslu
  • 1995 – Bylo požadováno, aby byl koncept udržitelné spotřeby začleněn do Hospodářské a sociální Rady OSN (ECOSOC), konkrétně do Směrnice OSN na ochranu spotřebitele.
  • 1997 – OECD vydalo vlastní zprávu o udržitelné spotřebě.[6]
  • 1998 – Program OSN pro životní prostředí (UNEP) zahájil program udržitelné spotřeby a udržitelná spotřeba byla popsána ve Zprávě o vývoji lidstva Rozvojového programu OSN (UNDP).[7]
  • 2002 – Byl vytvořen desetiletý program pro udržitelnou spotřebu a výrobu (SCP) byl vytvořen v implementačním plánu Světového summitu o udržitelném rozvoji (WSSD) v Johannesburgu.[8]
  • 2003 – tzv. "Marrákešský procesu" – po WSSD byla iniciova řada schůzek a další  procesů v rámci UNEP a UNDESA po WSSD.[9]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sustainable consumption na anglické Wikipedii.

  1. Norwegian Ministry of the Environment (1994) Oslo Roundtable on Sustainable Production and Consumption.
  2. LOREK, Sylvia; FUCHS, Doris. Strong sustainable consumption governance – precondition for a degrowth path?. Journal of Cleaner Production. 2013-01, roč. 38, s. 36–43. Dostupné online [cit. 2018-06-25]. ISSN 0959-6526. DOI 10.1016/j.jclepro.2011.08.008.
  3. FUCHS, Doris A.; LOREK, Sylvia. Sustainable Consumption Governance: A History of Promises and Failures. Journal of Consumer Policy. 2005-09, roč. 28, čís. 3, s. 261–288. Dostupné online [cit. 2018-06-25]. ISSN 0168-7034. DOI 10.1007/s10603-005-8490-z. (anglicky)
  4. YOUNG, William; HWANG, Kumju; MCDONALD, Seonaidh. Sustainable consumption: green consumer behaviour when purchasing products. Sustainable Development. 2009, s. n/a–n/a. Dostupné online. ISSN 0968-0802. DOI 10.1002/sd.394.
  5. Dostupné online.
  6. Organisation for Economic Co-operation and Development (1997) Sustainable Consumption and Production, Paris: OECD.
  7. United Nations Development Program (UNDP) (1998) Human Development Report, New York: UNDP.
  8. United Nations (UN) (2002) Plan of Implementation of the World Summit on Sustainable Development. In Report of the World Summit on Sustainable Development, UN Document A/CONF.199/20*, New York: UN.
  9. United Nations Department of Social and Economic Affairs (2010) Paving the Way to Sustainable Consumption and Production. In Marrakech Process Progress Report including Elements for a 10-Year Framework of Programmes on Sustainable Consumption and Production (SCP). [online] Available at: http://www.unep.fr/scp/marrakech/pdf/Marrakech%20Process%20Progress%20Report%20-%20Paving%20the%20Road%20to%20SCP.pdf Archivováno 7. 8. 2020 na Wayback Machine [Accessed: 6/11/2011].
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.