Udev

udev byl představen v Linuxu 2.5.

Systém využívající nové verze udevu nenabootuje s jádrem starším než 2.6.13, dokud udev není vypnut a klasická složka /dev není použita pro přístup zařízení.

V dubnu 2012 byl zdrojový kód udev sloučen do systemd.[1][2]

Na rozdíl od tradičních unixových systémů, kde připojená zařízení ve složce /dev byla statická sada souborů, linuxový udev správce zařízení dynamicky poskytoval pouze soubory zařízení, aktuálně připojených v systému. Ačkoliv devfs využívaný k podobné funkcionalitě, Greg Kroah-Hartman cituje několik důvodů[3] pro upřednostnění implementace udevu před implementací devfs.

• udev podporuje trvalé pojmenování zařízení, nezávislých na pořadí, ve kterém jsou zařízení připojena k systému. Výchozí nastavení udevu poskytuje trvalé názvy pro úložná zařízení. Jakýkoliv pevný disk je rozpoznán podle svého jednoznačného ID, jména disku a fyzického umístění na zařízení, ke kterému je připojen.
• udev pracuje výhradně v uživatelském prostoru, na rozdíl od devfs prostoru jádra. Jedním z důsledků je, že udev přesunul politiku pojmenování z jádra a může tak spustit libovolný program ke složení názvu zařízení z vlastností zařízení dříve, než se vytvoří uzel, celý proces je také přerušitelný a běží s nižší prioritou.

udev je obecný správce zařízení. Je spuštěn jako démon v linuxovém systému a naslouchá skrze netlinkový socket ueventu, že jádro vyslalo signál o inicializaci nového zařízení nebo jeho odebrání ze systému. Systém poskytuje sadu pravidel, která se shodují s exportovanými hodnotami události a vlastnostmi objeveného zařízení. Odpovídající pravidlo se dle zařízení bude jmenovat, vytvoří pro něj soubor a spustí konfigurační programy pro nastavení a konfiguraci.

udev pravidla mohou odpovídat vlastnostem jako je jádro subsystému, název jádra zařízení, fyzickému umístění zařízení nebo vlastnostem jako sériové číslo. Pravidla mohou požadovat také informace z externích programů k pojmenování zařízení nebo zadat vlastní název, který bude vždy stejný bez ohledu na pořadí, v jakém jsou k systému připojeny.

V minulosti bylo běžným způsobem jak používat udev v linuxových systémech nechat posílat události skrz socket HALu. Například HAL oznámí ostatnímu běžícímu softwaru v systému, že nový hardware je připojen vydáním broadcastové zprávy po D-Bus IPC pro všechny zúčastněné procesy. Tímto způsobem desktopy jako GNOME nebo K Desktop Environment (KDE) mohou spustit správce souborů k prohlížení obsahu nově připojených USB flash disků nebo paměťových SD karet.[4]

V polovině roku 2011 byl HAL odmítnut většinou linuxových distribucí a stejně tak desktopovými prostředí KDE, GNOME[5] a XFCE.[6] Funkcionalita dříve obsažená v HAL byla integrována do samotného udev nebo přesunuta do odděleného softwaru jako je udisks a UPower.

Systém je rozdělen do tří částí:

• Knihovna libudev, která povoluje přístup k informacím o zařízení.
• Démon udevd, v uživatelském prostoru obsluhující virtuální složku /dev
• Administrativní příkaz udevadm pro diagnostiku.

Systém dostane volání z jádra skrze netlinkový socket. Dřívější verze za tímto účelem využívaly hotplugu, přidávající odkaz na sebe ve složce /etc/hotplug.d/default.

udev byl vyvinut Gregem Kroah-Hartmanem a Kayem Sieversem, s velkou pomocí Dana Stekloffa.

• devd – Démon (software) změny stavu zařízení pro FreeBSD.
• eudev – Verze udev oddělená Gentoo vývojáři volného systemd.
• mdev – Minimální udev náhrada za BusyBox.