Třetí muž

Producent Alexander Korda požádal Grahama Greena, zda by po Padlém idolu (The Fallen Idol, 1948) mohl napsat pro režiséra Carola Reeda další scénář. Greene mu poslal počátek možného příběhu, který jej napadl o mnoho let dříve:

Bylo tomu týden, co jsem dal poslední sbohem Harrymu, když jeho rakev spouštěli do zmrzlé únorové hlíny, takže jsem sotva věřil svým očím, když jsem ho spatřil na londýnském Strandu, jak mě bez povšimnutí míjí v davu chodců.[2]

Korda nebyl s tímto námětem zcela spokojen. Greene poté navrhl změnit dějiště příběhu a místo Londýna použít Řím nebo Paříž. Karl Hartl, před druhou světovou válkou Kordův asistent produkce a nyní ředitel Wien-Film, navrhl přenést příběh do Vídně a natočit film v reálných lokacích.[3][4]

Greene dostal od Kordy deset tisíc liber a odejel do Vídně, aby tam provedl průzkum a pracoval na návrhu scénáře.[3] Jako inspirace posloužily Greenovi návštěva stok a zpráva britského důstojníka o skupině překupníků penicilinu. Filmovou poradkyní pro Rakousko se stala britská spisovatelka a režisérka Elizabeth Montagu (1909–2002), která s Kordou spolupracovala již dříve při produkci filmu Anna Karenina. V Itálii pak Greene napsal filmovou povídku (treatment). Jako Greene poznamenal později, byl Třetí muž určen „ne ke čtení, ale ke sledování“.[5] Následující verze scénáře byla sepsána v úzké spolupráci s Carolem Reedem.[5][6] V této verzi byla mimo jiné změněna národnost některých postav. Tak se z britského občana Harryho Lima stal Američan a byl vyškrtnut motiv využití jeho kroužku podloudníků k šíření protisovětské propagandy.[7]

Alexander Korda dohodl s ohledem na distribuci filmu v USA koprodukci s Davidem O. Selznickem. Díky tomu mohli být angažováni Joseph Cotten a Alida Valli, kteří byli u Selznicka smluvně vázáni. Na oplátku Selznick dostal práva na veškeré příjmy z amerického trhu a na uměleckou kontrolu nad americkou verzí. Orson Welles se za honorář přesahující 100 000 dolarů ujal role Harryho Lima.

V srpnu 1948 se Reed a Greene setkali se Selznickem, jenž měl právo spolurozhodovat o scénáři, ale žádný ze Selznickových návrhů nebyl přijat. Oproti tomu Reed prosadil svůj názor, že film nemá končit happyendem. Greene později vydal novelu, která byla založena na původním textu a v níž byl šťastný konec zachován.[3][6] Greene k tomu ještě napsal: „Jeden z velmi mála větších sporů mezi Carolem Reedem a mnou se týkal závěru, a ukázalo se, že měl naprostou pravdu.“[1]

V proslulé scéně se Lime setkává s Martinsem na Obřím kole v Prátru. Lime shlíží na drobné postavičky lidí pod nimi, mluví o nich jako o tečkách a říká, že by bylo lhostejné, kdyby se jedna nebo několik z nich „přestaly hýbat, a to navždy“. Zpátky na zemi Lime poznamená:

Vzpomeň si, co říkal jeden chlápek: V Itálii během třiceti let vlády Borgiů byly války, teror, vraždy, krveprolití. Ale dali světu Michelangela, Leonarda da Vinciho a renesanci. Ve Švýcarsku se k sobě chovali jako bratři. Měli pět set let demokracie a míru, a co vymysleli? Kukačkové hodiny.

Tuto poznámku přidal Orson Welles (v publikovaném scénáři byla uvedena v poznámce pod čarou). Greene uvedl (v dopise z 13. října 1977): „Při natáčení Třetího muže jsme zjistili, že kvůli časování potřebujeme do dialogu přidat větu.“ Welles prý řekl, že text pochází ze „staré maďarské hry“ – v každém případě myšlenka nepocházela od něj, jak Welles vyjádřil frází „co říkal jeden chlápek“. Pravděpodobným autorem myšlenky je malíř James McNeill Whistler.[8]

Kniha This is Orson Welles (1993) cituje Wellese: „Když film vstoupil do kin, Švýcaři mě velmi mile upozornili, že v jejich zemi se nikdy kukačkové hodiny nevyráběly“[9] (tento druh hodin pochází z německého Černého lesa). Spisovatel John McPhee poukázal na to, že když v Itálii vzkvétala dynastie Borgiů, Švýcarsko mělo „nejmocnější a nejobávanější armádu v Evropě“ a nebylo mírumilovnou neutrální zemí, kterou se mělo stát později.[10]

Sedm týdnů trvající natáčení ve Vídni bylo zahájeno v říjnu 1948.[4] Paralelně pracovaly tři filmové štáby, z nichž jeden byl určen výhradně pro noční záběry (kameraman Robert Krasker). Aby noční záběry chodníků a ulic dobře vyšly, byly ulice opakovaně kropeny. V jedné scéně je dokonce vidět v pozadí hasičský vůz a hasiče při práci. Další tým snímal scény ve stokách. Třetí tým (kameraman Hans Schneeberger) pořídil mimo jiné záběry Vídně pro úvodní sekvenci.[3]

Orson Welles pobyl ve Vídni pouze dva týdny, takže mnoho z jeho scén bylo natočeno s dublérem (byl jím Guy Hamilton, tehdy pomocný režisér).

Po dokončení natáčení ve Vídni pokračovaly do března 1949 práce v londýnských filmových studiích Isleworth a Shepperton. Zde vznikly mimo jiné dotáčky scén pronásledování v kanálech.[3][11]

Filmovou hudbu složil a nahrál na citeru Anton Karas, který byl do té doby téměř neznámým muzikantem hrajícím v místních hospůdkách. Podle časopisu Time[12]

film měl být doplněn hudbou, která by vyvolávala atmosféru Vídně po druhé světové válce. Režisér Reed se ale chtěl vyhnout kýčovitým, hřmotně instrumentovaným valčíkům. Jednoho večera slyšel ve vídeňské zahradní vinárničce citeristu Antona Karase a byl fascinován drásavou melancholií jeho hudby.

Reed přivezl Karase do Londýna, kde pak Karas bydlel v Reedově domě a šest týdnů společně pracovali na hudbě k filmu.[12][13]