Terapie pevným objetím

Terapie byla vyvinuta pro lidi s duševním postižením, autismem, behaviorálními problémy anebo duševními poruchami, kde se předpokládá, že vyrovnání narušených vazeb bude terapeuticky užitečné.

Propagátorka terapie Jiřina Prekopová

Účastníci, nejčastěji usazeni proti sobě, se pevně drží a vzájemně si hledí do obličeje. Drží se, dokud v této konfrontační pozici nevyjádří všechny svoje prvotní bolestné pocity, agresivní impulsy, obavy a tyto neodplynou. Setrvávají tak, dokud nevymizí negativní pocity a pevné objetí se nepromění v objetí láskyplné. Děti jsou objímány osobou blízkou, může to být však i terapeut. Terapeut svými projevy podporuje vznik tohoto vzrušení a vybití i tím, že zúčastněné pobízí, aby se „vynadávali i vyplakali“. Doba přijetí je procesem, a tudíž délka zadržení není časově omezena. Má se provádět na příhodném místě, pozici vsedě nebo vleže. V ideálním případě držení trvá tak dlouho, dokud nejsou ošetřovaní připraveni uvědoměle přijmout příjemné prožitky, což bývá i několik hodin. U dětí bývá mnohdy stav afektu a bezmoci uměle vyvolán za použití nátlakových, omezujících a násilných technik.

Podle Prekopové nemá být metoda užívána jako trest anebo tělesný trest, nemá s ní být spojeno zneužívání. Rovněž ji nemají provádět osoby, které se vůči dětem projevily již dříve zaujatě nebo s vnitřní agresí či již dříve děti zneužívaly.

Tato metoda je řadou psychologů považována za velice kontroverzní, či dokonce potenciálně nebezpečnou pro osobnost a psychiku dítěte nebo jeho práva. Příkladem může být vystoupení Zbyňka Vybírala, vedoucího brněnské katedry psychologie na Fakultě sociálních studií, z Českomoravské psychologické společnosti[6] kvůli podpoře terapie touto organizací.[7] V České republice proti terapii vystupuje organizace APLA, sdružující rodiče dětí s autismem,[8] v zahraničí pak například Advocates for Children in Therapy.[9]

Terapie pevným objetím je odmítána z různých důvodů, mimo jiné jsou její stoupenci obviňováni z nesprávného výkladu referenční literatury. Brémský akademik, odborník na vztahy a výchovu Georg Feuser tvrdí, že terapie je založena na iracionálních předpokladech a individuálních zkušenostech jejích stoupenců. Poukazuje i na to, že se nejedná o koncepční terapeutickou metodu a nebyly prokázány žádné léčebné výsledky.[10] Georg Theunissen konstatuje, že terapie vychází ze zastaralé myšlenky, a to že lidé duševně nemocní jsou kvůli své vadě odděleni a osamoceni.[11]

Podle průzkumu, který mezi 101 náhodně vybranými odborníky APA převážně z řad editorů psychologických publikací provedl John Norcross, jde spíše o nedůvěryhodnou metodu léčby.[12]

Vědecká rada České lékařské komory pak v říjnu 2012 vydala stanovisko, podle kterého jde o metodu s neověřeným účinkem a proto by neměla být zdravotníky a zejména lékaři aplikována. Podle vyjádření Zdeňka Mrozka jde navíc o metodu značně neetickou.[5]

Mnoho psychoterapeutů napadá především skutečnost, že součástí procesu není souhlas klienta s tímto procesem, přičemž dobrovolnost je považována za povinnou integrální složku jakéhokoli psychoterapeutického procesu.

Mezi propagátory podpory psychické koherence zvýšením fyzické koherence patří např. dospělá autistka Dr. Temple Grandin^[zdroj?], která si během vysokoškolských studií sama navrhla a zkonstruovala "objímací stroj", který jí dopomáhal k redukci stresu^[zdroj?]