Teorie stacionárního vesmíru

Teorie stacionárního vesmíru (či teorie statického vesmíru) je vědecká teorie, která považuje vesmír na velkých škálách za neměnný. Této teorii zasadil ránu Edwin Hubble v roce 1929, kdy pozoroval vzdalování galaxií. Dále objev reliktního záření (Olbersův paradox), který otevřel cestu teorii velkého třesku. Nicméně jistí autoři upozorňují na nesrovnalosti pozorování s rozpínáním vesmíru.[1] Jisté varianty statického vesmíru i nadále procházejí testy jako možné.[2]

Teorie stacionárního vesmíru byla svého času natolik vlivná, že dělala velké starosti Albertu Einsteinovi – rovnice jeho obecné relativity nedávaly žádná stacionární řešení. Zavedl proto do svých rovnic tzv. kosmologickou konstantu, aby stacionární vesmír umožnil. Nyní se však opět zavádí jako elegantní zapsání projevu temné energie.