Televizor

Televizní přijímač čili televizor, často nepřesně nazývaný televize, je označení pro koncové zařízení pro příjem televizního vysílání (obvykle se jedná o zvláštní elektronický přístroj), na kterém lidé sledují televizní vysílání nebo vysílání průmyslové televize.

Televizor značky LG
První československý televizor Tesla 4001A z roku 1953.

Historie

První přenos obrazu se uskutečnil v roce 1926 v Londýně. Za úspěchem stojí Skot John Logie Baird. V roce 1928 provedl první dálkový přenos obrazu mezi Londýnem a New Yorkem. První mechanické televize byly prodávány do roku 1934. Poté se prodávaly jen elektronické.

V roce 1944 byla poprvé představena Bairdem zcela první elektronická barevná televize.

První televize v Československu byla sestavena v roce 1935 docentem Jaroslavem Šafránkem.[1]

Způsob přijmu a zobrazení

V televizorech se dříve (mimo doby vzniku televize a televizorů) používala výhradně klasická televizní obrazovka na bázi katodové trubice (CRT), později plazmové obrazovky a LCD (tekuté krystaly). Dnes převažují LED televize (klamavé označení; jedná se o LCD televize, jejichž LCD panely jsou podsvětleny bílými LED diodami, nikoliv CCFL trubicemi)[2] a tzv. „3D televize“, které umí zobrazovat i vysílání a filmy stereoskopicky („ve třech rozměrech“). Současné televize umožňují hybridní způsob vysílání HbbTV[3] („hybridní TV“) a přístup na internet (televizi lze ovládat pomocí klávesnice a myši zapojené v USB). Televize umožňují komunikaci s PC, prohlížení fotografií a videí uložených na flash paměti. Televize s operačním systémem (např. Android)[4] mívají funkce tzv. smart TV („chytré TV“).

Nedílnou součástí každého televizního přijímače je zvukový díl. U analogového televizoru je to vlastně rozhlasový přijímač pro příjem FM (frekvenční modulace), který přijímá signál, jehož kmitočet se (v naší normě) liší o 6,5 MHz od kmitočtu obrazového signálu.

Paradoxem současných typů (analogových i digitálních) televizorů je poměrně nízká kvalita zvukové části (kvůli tenkému profilu) — televizory ze sedmdesátých nebo osmdesátých let dvacátého století mají zvukový díl (a tím i reprodukci zvuku) podstatně kvalitnější.

K televizoru je možno také připojit další zařízení určená pro přehrávání nebo záznam televizního obrazu a zvuku, např. videorekordér, videokameru, DVD přehrávač, DVD rekordér, digitální fotoaparát, herní konzole, HDD apod.

Kromě toho lze televizní vysílání také sledovat na obrazovkách počítačů. V takovém případě se může jednat o:

  • příjem klasického televizního signálu (šířený bezdrátově nebo v systémech kabelových televizí) za použití speciálního hardwaru - televizní karty;
  • internetové vysílání televizního signálu — signál bývá v tomto případě interpretován především pomocí specializovaného softwaru.

Reference
  1. Podivínský vynálezce odstartoval před devadesáti lety éru televize – využil díly z vetešnictví [online]. Praha: Česká televize, 26.1.2016 [cit. 2017-05-07]. Dostupné online.
  2. LOUCKÝ, Milan. Podsvícení u LCD televizorů a proč má Samsung LED TV [online]. Digitalnidomacnost, 2010-11-07 [cit. 2013-11-03]. Dostupné online. (česky)
  3. DVOŘÁK, Zdeněk. HbbTV: Co je Hybrid Broadcast Broadband TV. GeekLife.cz. 2014-04-18. Dostupné online. (česky)
  4. JEŽEK, David. TV s Androidem nesmí používat skiny, Google chce kontrolu nad platformou. Diit.cz. Dostupné online [cit. 2017-02-11].

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.