Takembeng

Takembeng či Takumbeng je ženské sociální hnutí v kamerunském Severozápadním regionu. Toto hnutí se spojuje s tradičními praktikami běžnými napříč travnatými oblastmi západního Kamerunu, kde skupiny žen po dlouhá léta provádí ostrakizační rituály zaměřené proti jednotlivcům ve svých komunitách. Ke konci koloniální správy a na počátku existence nezávislého Kamerunu (především v 50. a 60. letech 20. století) se tyto místní praktiky staly zásadním nástrojem politických protestů, především proti zemědělské politice. S liberalizací politiky v 90. letech 20. století se ženy z Takembengu staly zásadní částí opozice vůči vládnoucí straně Kamerunskému lidovému demokratickému hnutí (CPDM). Tyto ženy pochodovaly se Sociálně demokratickou frontou (SDF) a často využívaly nahoty a sociálního postavení starších žen ve společnosti, aby tak zabránily vojákům a příslušníkům bezpečnostních sborů v zásahu proti demonstrantům.

Takembengské praktiky často zahrnují skupiny třiceti až několika stovek žen účastnících se protestů v Bamendě, která je hlavním městem Severovýchodního regionu. Tyto skupiny žen si však udržovaly od dalších demonstrantů velký odstup. Nahota, veřejná defekace a močení jsou užívány v souvislosti s před koloniálními praktikami a členky hnutí je používají ke zdůraznění hanobení protidemokratických praktik a jako prevenci před narušováním demonstrací příslušníky policie. Tyto praktiky byly velmi účinné a v Severozápadním regionu se nadále používají.

Původ názvu

Hnutí pro sebe používá mnoho jmen, včetně Takumbeng, Amazons, les Amazones des SDF a Mami Takembeng. Nejběžněji užívaným způsobem hláskování názvu hnutí je Takembeng a v tomto znění se i nejčastěji objevuje v kamerunském tisku.[1] Uvádí se, že toto slovo pochází z knížecí společnosti z před koloniální jazyka Bafut.[2]

Dějiny hnutí

Hnutí Takembeng je pouze nejnovější formou tradice s dlouhou historií ženských hnutí napříč travnatými oblastmi západního Kamerunu. Socioložka Susan Diduk rozděluje tyto aktivity do třech období (přičemž starší formy přetrvávají i do mladších období). První éra žen vykonávajících morální dohled zahrnovala ženy ve venkovských komunitách, které hanobily jednotlivce, kteří porušovali klíčové morální standardy komunity. Druhé období zahrnovalo ženy z více komunit, které se navzájem spojovaly k protestům proti koloniální a brzké postkoloniální politice s primárním zaměřením proti zemědělské politice. Název Takembeng se používá pro hnutí, které má své počátky v 90. letech 20. století. Jeho protesty se často konaly společně s protesty opoziční strany SDF.[1] Některé prameny tvrdí, že Takembeng je dlouhodobě používanou praxí u etnika Ngemba, a že nevychází z postupů dalších komunit.[3]

Strážkyně morálky

V mnoha komunitách v travnatých oblastech Kamerunu, které zabírají významnou část dnešního Severozápadního regionu, existuje dlouholetá tradice shromažďování žen jako strážkyň morálky v rámci komunity a hanobení jednotlivců, kteří porušují klíčová morální pravidla.[4] Kromě toho ženy zastávají klíčové obřadní funkce v mnoha venkovských komunitách v celém regionu, zejména při ochraně zemědělské plodnosti.[5] Shromáždění strážkyň morálky často využívalo výstřední chování při hanobení jednotlivců, aby tak zdůraznilo závažnost jeho činu a zabránilo tak dalším lidem zasahovat do jeho potrestání.[4] Tyto postupy se v jednotlivých komunitách lišily. Komové je nazývali anlu, Aghemové používali výraz ndofoumbgui a lidé Kedjom Keku slovo fombuen nebo keluh.[6]

Obecně tato shromáždění zahrnovala starší ženy, obvykle po menopauze, které se shromažďovaly za účelem potrestání jednotlivců z komunity například za čarodějnictví, za falešné obvinění ostatních z čarodějnictví, za fyzické zneužívání rodinných příslušníkům nebo těhotných žen, za incest atd.[7] V před koloniálním období byly tyto zvyky výrazně místní záležitostí, nikdy se nerozšířily mimo jednotlivé etnické skupiny. Jasně zavedly prostředky pro nápravu pachatelů, kteří většinou museli prosit ženy za odpuštění a zaplatit pokutu, aby byli rituálně očištěni.[2][8]

Tyto starší ženy se shromažďovaly v domě člověka, který měl být hanoben, zpívaly a recitovaly a chovaly se způsobem, který byl proti obvyklé slušnosti. Toto chování zahrnovalo i svlékání se, močení a defekaci na majetek dotyčného, jeho sexuální obtěžování a slovní hříčky namířené na kolemjdoucí k zahanbení cílové osoby, oblékání se do mužských šatů aj. Jejich chování jim mělo umožnit vyjádřit závažnost přestupku.[7][9]

V komunitách lidu Kedjom Keku byly skupiny žen vedeny komedianty nazývanými vugweys, Ti vedli skupinu k vulgárním vtipům a slovním hříčkám zaměřeným na kolemjdoucí, aby zahanbily cílovou osobu.[7] V případě Komů byla skupina vedena nejstarší z žen, která byla po dobu zahanbování provinilce označována jako na-anlu. Tyto na-anlu měly na starosti organizaci různých aktivit skupiny.[10]

Důležitým aspektem během těchto aktivit bylo oblečení, kdy ženy často volily staré oblečení nebo na sebe oblékaly hadry a klobouky, či v případě komunity Kedjom Keku baseballové čepice otočené kšiltem dozadu. Navíc se zdobily rostlinami o nichž se věřilo, že ženy ochrání.[7][11]

Muži se demonstrací většinou vyhýbali a utíkali před protesty, aby se vyhnuli útokům žen.[7] Existovala víra, že pokud by ženy při jejich činnosti zahlédli, vysálo by to z nich životní sílu.[9] Tyto místní venkovské praktiky jsou považovány za klíčový aspekt dodržování morálky v místních komunitách a poskytovaly ženám jedinečný aspekt moci při správě komunity.[7]

Vývoj ve formu politického protestu

Během koloniální nadvlády se tato místní shromáždění více zpolitizovala a přeměnila do formy politického protestu zaměřeného proti politickým institucím.[8][12] Přestože zůstávaly i nadále v těsném spojení s konkrétními etnickými skupinami, začaly zahrnovat více komunit. Klíčovými otázkami pro hnutí v tomto období byla například hrozba pro držbu pozemku ženami, zvěsti o prodeji půdy různým etnickým skupinám, ničení plodin způsobené pastvou zvířat, jejichž počty v travnatých oblastech Kamerunu vzrůstaly či spory ohledně požadavků na používání nových zemědělských technik.[13][14]

Tradiční nástroje pro hanobení a ostrakizaci jedinců se začaly zaměřovat proti koloniálním úředníkům a konkrétním politickým stranám. Začaly být organizovány protesty s narušením veřejného pořádku, používáním zátarasů a dalších nenásilných prostředků.[15] Nejvýznamnějším příkladem této praxe byly politické protesty Komů, zvané anlu, které probíhaly v letech 1958 až 1961. Události započaly 4. července 1958 ve městě Njinikom. Tehdy ženy znepokojené z rozhodnutí o zemědělské politice, obklopily místo setkání a přinutily člena místní rady C. K. Batholomewa uprchnout do místního kostela. Nepokoje se rozšířily a vedly k rozsáhlému zavírání škol, podkopávaly tradiční i koloniální autority, stavěly se zátarasy a protesty narušovaly většinu aspektů každodenního života.[12]

Vládu v této oblasti z větší části nahradily ženy, které organizovaly nezávislou správní strukturu a byly schopné ovlivňovat situaci v celém regionu.[16] Protesty zásadně podkopaly politiku Kamerunského národního kongresu (KNC), který byl vládnoucí stranou v tomto regionu a vedl k místnímu vítězství Kamerunské národní demokratické strany (KNDP).[13]

Podobné protesty pokračovaly v Kamerunu i poté, co získala země nezávislost. Ženy se i nadále organizovaly jako forma omezeného politického protestu a opět často vystupovaly proti zemědělské politice.[6]

Hnutí Takembeng

Takembengské protesty se rozšířily na počátku 90. let 20. století a to především ve městě Bamenda. S politickou liberalizací, včetně prvních voleb v roce 1992, kterých se mohlo účastnit více politických stran a legalizací opozičních stran (včetně v Severozápadním regionu důležité Sociálně demokratické fronty), začaly hrát protesty Takembeng roli v širším politickém boji.[17] Hnutí nabylo na významu po volbách v roce 1992 a po nich následujících nepokojů v Severozápadní provincii, kde velká část obyvatel věřila, že došlo ke zmanipulování voleb.[18]

Těchto protestů se účastnily skupiny třiceti až několika stovek starších žen, kteří ve městě protestovaly nebo jím pochodovaly a často se účastnily i dalších politických protestů spojených s hlavní opoziční stranou, SDF. Zatímco ostatní demonstranti byli během protestů poměrně hlasití a aktivní, ženy z Takembengu zůstávaly do značné míry tiché a tím se i odlišovaly od původní tradice. Také se těchto protestů účastnily ženy z různých etnik.[19] Ačkoliv i nadále tvořily klíčovou část hnutí venkovské ženy, přidávaly se k němu i ženy z města.[2]

Přesto některé symboly a postupy z minulosti se v Takembengu zachovaly. Ženy se většinou oblékají do starého oblečení, i když některé záměrně nosí výrazné zářivé barvy a mnohé se oblékají do částí rostlin, o nichž věří, že poskytují nositeli ochranu. Nejvíce se používá rostlina nkung.[20] Muži a ženy, které nejsou součástí hnutí se mu záměrně vyhýbají, neboť se věří že by muži onemocněli nebo zemřeli, pokud by pozorovali nahé ženy z Takembengu.[19] Široce se rozšířily pověsti o tom, že vojáci a příslušníci dalších vládních sil, kteří nedodrží tato nepsaná pravidla buď zemřou nebo přijdou o manželky. Následkem toho bezpečnostní síly změnily při styku s takembengskými ženami taktiku.[21]

Většina žen Takembengu jsou ženy po menopauze a nejstarší jsou jeho vůdkyněmi. Postmenopauzální ženy mají klíčový význam, protože se věří že nejsou náchylné na praktiky čarodějnictví, které by jim mohlo vzít plodnost. Mají také ve svých komunitách respekt a také dostatek času se hnutí věnovat.[22]

Ženy z Takembengu využívaly takticky svých počtů i sociálního statutu ve společnost k ochraně ostatních demonstrantů.[22] V některých případech použily jako hlavní aspekty svého protestu svou nahotu, močení a defekaci na veřejnosti.[23] Ukázat své vagíny nebo tím jen vyhrožovat poskytuje ženám jedinečnou moc a tyto postupy se ukázaly jako docela účinné v zabránění vojákům a příslušníkům bezpečnostních sil zasáhnout proti demonstrantům.[3]

Historik Henry Kam Kah vysvětluje, že tato hrozba symbolizuje ústřední roli ženy v otázkách plození, úcta k jejím pohlavním orgánům je úctou k ženě a jejímu stvořiteli a že žena může ztratit vše ostatní, ale nikdy neztratí svou pochvu, která reprezentuje celé její ženství. Ženy je jen tak nevystavují a pokud k tomu dojde, nebo je tím vyhrožováno, muži se stáhnou, neboť nechtějí zneužít část těla, která je přivedla na svět.[24] Podobně situaci vysvětluje i Susan Diduk. Podle ní ženská nahota obtěžuje přihlížející a navíc ukazování ženských genitálií je silným aktem morální kritiky, který ztělesňuje široce sdílenou víru o mystické moci a znečištění.[23] Tyto praktiky se však provádí s velkou opatrností. Mladší ženy se jich neúčastní a jsou drženy dostatečně daleko od těchto demonstrací a vojáci a policisté jsou varováni, než k nim ženy přistoupí.[21][25]

Takembeng poskytuje jedinečnou organizaci v omezujícím politickém prostředí v Kamerunu. Aby se vyhnuly nepříjemnostem při svém přesunu z vesnic do města, chodí během cesty v lepším oblečení.[19] Většinou pokud se takembengské ženy účastní protestů, je odpověď státní moci méně násilná, i když i ony jsou někdy poslány do domácího vězení, zbity či zabity.[26] Díky této větší toleranci vůči nim, poskytují tyto ženy klíčovou podporu opoziční straně, Sociálně demokratické frontě. V roce 1998 tak umožnily předsedovi SDF Johnu Fru Ndimu bezpečně opustit zemi a uskutečnit cestu do Francie a Spojených států amerických.[27] Přestože jsou členky Takembengu v úzkém spojení s SDF, nechtějí být počítány za stranickou buňku nebo být považovány za nástroj této strany. Místo toho dle svých slov pouze podporují ideály strany a dokud se jich bude strana držet, budou ji nadále podporovat.[22][27]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Takembeng na anglické Wikipedii.

  1. DIDUK, Susan. The Civility of Incivility: Grassroots Political Activism, Female Farmers, and the Cameroon State. African Studies Review. 2004-09, roč. 47, čís. 2, s. 52. Dostupné online [cit. 2021-08-15]. ISSN 0002-0206. DOI 10.1017/S0002020600030845. (anglicky)
  2. FONCHINGONG, Charles C.; TANGA, Pius T. Crossing Rural-Urban Spaces. The Takumbeng and Activism in Cameroon’s Democratic Crusade. Cahiers d’études africaines. 2007-03-07, roč. 47, čís. 185, s. 119. Dostupné online [cit. 2021-08-15]. ISSN 0008-0055. DOI 10.4000/etudesafricaines.6766. (anglicky)
  3. DELANCEY, Mark Dike. Historical dictionary of the Republic of Cameroon. 4. vyd. Lanham, Md.: Scarecrow Press xxxvii, 491 pages s. Dostupné online. ISBN 978-0-8108-5824-4, ISBN 0-8108-5824-X. OCLC 461324266
  4. Diduk (2004). s. 29
  5. Fonchingong a Tanga (2007). s. 122
  6. Fonchingong, Charles C.; Vubo, Emmanuel Yenshu; Beseng, Maurice Ufon (2008). "Traditions of Women's Social Protest Movements and Collective Mobilisation: Lessons from Aghem and Kedjom Women" (PDF). In Vubo, Emmanuel Yenshu (ed.). Civil Society and the Search for Development Alternatives in Cameroon. Dakar, Senegal: Council for the Development of Social Science Research in Africa. s. 126 Dostupné online
  7. Diduk (2004). s. 32
  8. Diduk (2004). s. 33
  9. Nkwi, Paul Nchoj (1985). "Traditional female militancy in a modern context" (PDF). In Barbier, Jean-Claude (ed.). Femmes du Cameroun. Karthala-Orstrom. s. 185 Dostupné online
  10. Nkwi (1985). s. 184
  11. Shanklin, Eugenia (1990). "Anlu Remembered: The Kom Women's Rebellion of 1958-1961". Dialectical Anthropology. 15 (2/3): 159–181. s. 167 JSTOR 29790346
  12. Shankli (1990). s. 159
  13. Shanklin (1990). s. 160
  14. Diduk (2004). s. 38
  15. Cameroonian women use Anlu for social and political change, 1958-1961 | Global Nonviolent Action Database. nvdatabase.swarthmore.edu [online]. [cit. 2021-08-15]. Dostupné online.
  16. Nkwi (1985). s. 190
  17. Fonchingong a Tanga (2007). s. 119–120 a 123
  18. Fonchingogn a Tanga (2007). s. 124
  19. Diduk (2004). s. 35
  20. Diduk (2004). s. 34–35
  21. Fonchingong a Tanga (2007). s. 127
  22. Fonchingong a Tanga (2007). s. 126
  23. Diduk (2004). s. 39
  24. Kah, Henry Kam (2009). "Feminist Activism, Economic Carte Blanche, Political Control, Symbol and Symbolism: A Historical Interpretation of the Kelu Women Revolution in Bu-Cameroon, 1957-59" (PDF). Afrika Zamani (17): s. 95– 96 Dostupné online
  25. Diduk (2004). s. 36
  26. Diduk (2004). s. 40
  27. Diduk (2004). s. 41
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.