Systém národních účtů

Mezi hlavní prvky systému národních účtů patří:

• institucionální sektory
• transakce a ostatní toky
• aktiva a závazky
• vyrábějící jednotky a výrobky

Systém národních účtů jako základní zdroj makroekonomických informací se rychle rozvíjel v poválečných letech, první standardizovaný SNÚ byl vytvořen na počátku 50. let, pod záštitou OSN, obsahoval 6 standardních účtů, které se vztahovaly k výrobě, rozdělení, akumulaci a vnějších transakcím u tří základních sektorů (podniky, domácnosti a soukromé neziskové instituce, vládní sektor). Propracovaný a mezinárodně uznávaný standardní systém národních účtů byl publikován v roce 1968 (A System of National Accounts). Podle tohoto standardu se sestavovaly národní účty až do konce 90. let. V polovině 90. let začaly země včetně České republiky přecházet na nový systém národního účetnictví. Ten byl publikován v roce 1993, podílely se na něm OSN, Komise evropských společenství (Eurostat), Mezinárodní měnový fond, OECD (Organisation for Economic Co-operation and Development) a Světová banka. V roce 2008 vyšel revidovaný SNÚ z 1993, který bral v potaz výzkumné pokroky, změny v ekonomickém prostředí a potřeby uživatelů.[2]

SNÚ poskytuje makroekonomickou databanku, která slouží pro rozbor ekonomického vývoje země. Nejvíce se SNU využívá v těchto směrech:

• monitorování chování ekonomiky – díky SNÚ je možnost systematicky a detailně popsat národní hospodářství, sektorové účty ukazují různá stádia ekonomického procesu: výrobu, tvorby, rozdělení, znovurozdělení, a užití důchodů.
• makroekonomická analýza – pro vysvětlení, interpretaci jevů a procesů probíhající v národním hospodářství, v analýze se střetávají fakta s ekonomickou teorií
• tvorba hospodářské politiky
• mezinárodní komparace
• makroekonomické modelování – SNÚ tvoří základ pro tvorbu složitějších makroekonomických modelů

V SNÚ 2008 jsou dvě hlavní institucionální jednotky – domácnosti a právní jednotky – rozděleny do pěti základních vzájemně se vylučujících sektorů:

• nefinanční podniky
• finanční instituce
• vládní instituce včetně sociálního zabezpečení
• neziskové instituce poskytující služby domácnostem
• domácnosti

Každý z těchto sektorů může být dále rozdělen do subsektorů (př. nefinanční a finanční instituce se dále rozlišují na podniky kontrolované státem nebo podniky pod zahraniční kontrolou).

Národní účty poskytují nejsouhrnnější informace o vývoji národního hospodářství, jsou komplexní a mezinárodně srovnatelné, nemohou jít do velkého detailu, neukazují národní hospodářství jako celek se vzájemnými vazbami. Národní účty sestavuje většina zemí světa. Kromě ročních výpisů se můžeme setkat i s čtvrtletními, které jsou ovšem méně podrobné a spolehlivé, nicméně umožňují analyzovat chování ekonomiky v průběhu roku. Roční ukazatele tyto informace neposkytují.[2] Obecně se doporučuje, aby každá země země využívala SNÚ jako standardní příklad pro svůj vlastní národní účet, nicméně je na každé zemi, jak moc se těmto standardům podrobí. K mezinárodnímu srovnávání se používají ekonomické ukazatele jako např. HDP na 1 obyvatele, podíl investic či výdajů státního rozpočtu na HDP.

Hlavní účty národních účtů:

• Účty výrobků a služeb – zachycují toky výrobků a služeb
• Sektorové účty – ty se dále dělí na běžné účty a účty akumulace:
  • Běžné účty – zaznamenávající produkci výrobků a služeb, generování příjmů podle výroby, následné rozdělení a přerozdělení příjmů mezi institucionálními jednotkami a využíváním příjmů pro účely spotřeby nebo úspor. Mezi běžné účty patří: účet výroby, účet tvorby důchodů, účet rozdělení prvotních důchodů, účet druhotného rozdělení důchodů, účet užití disponibilních důchodů
  • Účty akumulace – zaznamenávají toky ovlivňující položky v rozvaze na začátku a na konci účetního období. Existují čtyři akumulační účty – kapitálový, finanční, účet objemu aktiv a účet přecenění
• Rozvahy – ukazují hodnoty zásob aktiv závazků drženým institucionálními jednotkami nebo sektory na začátku a na konci účetního období.[2]

Kvalita a rozsah národních účtů jednotlivých států se liší, mezi hlavní důvody patří:

• některé vlády investují více peněz do statistických výzkumů
• ekonomické aktivity jsou v některých zemích náročné k přesnému měření, např. vyšší objem šedé ekonomiky, negramotnost obyvatel, špatná geografická dostupnost, sociopolitická nestabilita, vysoká míra mobility obyvatelstva a majetku – tento jev převládá zejména v zemích subsaharské Afriky
• některé země (např. Německo, Rakousko, Velká Británie) mají tradici v oblasti sociální statistiky, zatímco jiné jako např. africké země, kde cenzus proběhl teprve nedávno stejně jako rozvoj univerzit, tuto tradici nemají, tudíž nevidí hodnotu sociálních statistik ani důvod do ní investovat
• některé výzkumné ústavy mají větší autonomii, tudíž se mohou věnovat průzkumům, které by jiné výzkumné ústavy nemohly dělat kvůli právním, politickým a finančním důvodům

Nejobvyklejší kritikou SNÚ vždy bylo, že jejich koncept dostatečně neodráží reálné světové interakce, vztahy a činnosti – a to hned z několika různých důvodů:

• Systém neposkytuje podrobné informace k jednotlivým ekonomickým jevům
• Data získaná z národních účtů nejsou užitečná při řešení sociálních problémů, protože pro řešení těchto problémů je potřeba jiný typ dat
• Data národních účtů jsou sestavována z tisíců sérií dat, výsledky bývají mnohokrát revidovány a opravovány. Proto bývají první publikace těchto dat zpravidla nepřesné

Statistici kritizovali používání dat z národních účtů k mezinárodním srovnáváním, v reálném světě se odhady málokdy sestavují jednotnou cestou.

„Kouzlo“ národních účtů spočívá v tom, že poskytují okamžitý zdroj podrobných mezinárodních srovnání, ale kritikové tvrdí, že při bližším zkoumání čísla nejsou ve skutečnosti natolik srovnatelná, jak by měly být. Jak silnou, tak slabou stránkou národních účtů je fakt, že jsou založeny na velkém množství různých zdrojů dat. Jejich síla spočívá ve skutečnosti, že může dojít k mnoha křížovým kontrolám mezi zdroji a sadami dat, aby se posoudila věrohodnost odhadů. Slabou stránkou je, že početné závěry z různých dat, zvyšují možnost datových chyb, tudíž je tak složitější vyhodnotit chybové rozpětí.

Kvalita dat byla často kritizována na základě toho, že to, co je vydáváno za data ve skutečnosti, často jsou jen odhady z matematických modelů, nikoli z přímých pozorování. Tyto modely jsou tvořeny tak, aby předpovídaly, jaké konkrétní hodnoty by měly být podle vzorových dat pro „orientační trendy“. Dá se například pozorovat, že pokud proměnné X, Y a Z vzrůstají, proměnná P bude taky růst v určitém poměru. V takovém případě není nutné přímo zkoumat P, stačí jenom získat data trendů X, Y a Z a převést je do matematického modelu, který pak předpovídá, jaké hodnoty bude mít P v každém intervalu času.

Z důvodů finančních a organizačních nebo proto, že data musí být rychle vytvořena, aby splnila deadline, se statistici často snaží najít levnější, rychlejší a účinnější metody, jak vytvořit data, pomocí odvození z dat, které již mají, nebo z vybraných dat, které mohou získat snadněji. Kritikou tohoto přístupu – ačkoliv se někdy může ukázat, že poskytovaná data jsou víceméně přesná, dochází ke ztrátě přesnosti a kvality dat. Na tuto kritiku namítají zpětně statistici, že přestože data pocházejí ze všeobecných dotazníků, je možné s pomocí správné techniky udržet chybovost v akceptovatelné míře.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku System of National Accounts na anglické Wikipedii.