Syndrom vařené žáby

Syndrom vařené žáby, též žabí syndrom, označuje neschopnost nebo neochotu lidí reagovat nebo si uvědomovat hrozby, které se neobjeví náhle, ale přicházejí pomalu a postupně narůstají. Metafora vychází z bajky o žábě, která je pomalu ohřívanou vodou uvařena za živa.

Ilustrační foto – žába sedící na rukojeti rozpáleného hrnce

Podle bajky, žába hozená do horké vody hned vyskočí ven. Ale žába ve vodě pomalu ohřívané z ní nevyskočí, jako by si říkala „je sice teplo, ale ještě to jde, ještě není nejhůř…“ — a nakonec, jak tak čeká, až bude nejhůř, se uvaří. To však platí jen v bajce, skuteční obojživelníci se od určité teploty snaží uniknout a se vzrůstající teplotou své úsilí stupňují.[1]

Největší nebezpečí žabího syndromu aplikovaného na mezilidské vztahy spočívá v tom, že jen málokdo si dokáže uvědomit, že se právě nebo už delší dobu nachází v roli vařené žáby, tj. že ho někdo jiný nebo okolnosti pomalu vaří (tj. vmanipulovávají do určité role, situace nebo činu apod.), a tudíž je třeba jednat a „vyskočit“ z kotle, než bude nejhůř nebo pozdě.[2]