Symfonie č. 7 (Beethoven)

1. Poco sostenuto 4/4 – Vivace 6/8 (A-dur) Celá symfonie startuje jako když odpalem - akordem A dur v orchestrálním plénu, dále se pokračuje táhlými tóny v deších a čtyřmi dalšími akordy v plénu. Věta dále pokračuje jednoduchými figurami podkládanými ascendujícími stupnicemi. Následuje část značená „Vivace". Přechod mezi první a druhou částí tvoří 62 opakování oktáv e"-e"' ve flétnách a oktáv e'-e" v houslích. Po změně tempa a rytmu je uvedeno hlavní téma věty, které je po zbytek skladby variováno a to i v kódě. Materiál se kterým se ve větě pracuje často moduluje mj. do tónin F-dur a C-dur. Hudba je díky živému charakteru, příhodnému rytmu a častým změnám v dynamice vhodná k tanci.

2. Allegretto 2/4 (a-moll/A-dur) Nejslavnější část symfonie, která musela být nejenom na premiéře reprízována, a která se často uvádí i samostatně stranou od celé symfonie; začíná akordem a-moll v deších, který začíná ve forte a zeslabuje do piana, kde hlavní linii přeberou violy, violoncella a kontrabasy - hrají ostinátní melodii, která je variována nejdříve v dynamice, ale potom se přidají druhé a posléze i první housle a dojde na variace v instrumentaci. Ráz postupně zesiluje; poté, co se přidají první housle, nastupují i flétny a záhy i ostatní dechy a další repríza ostinátní sekvence je hrána ve fortissimu celým orchestrem. Potom dynamika klesne na piano a pokračuje změnou tóniny do A-dur kde mají klarinety s fagoty klidnou optimistickou melodii doprovázenou triolami ve smyčcích. Přes modulaci do E-dur a komplexní akordový postup dojde na modulaci do tóniny C-dur (vč. změny předznamenání), ze které se sestupnou stupnicí a-moll dostane zpět na hlavní téma, dojde i na téma vedlejší, které se nepatrně liší od toho hlavního a repríza právě toho hlavního ve stylu "fugato". Poté zase změna tóniny do A-dur a repríza části druhého tématu, ze kterého dochází k modulaci zpět do a-moll tentokráte přes mollovou subdominantu. Skladbu ukončuje dalších několik variací primárního materiálu, resp. jeho části - horního tetrachordu a-moll melodické stupnice. Konec je stejný jako začátek, ergo akord a-moll ve stejném rozložení. Skladba jako celek je ve formě dvojitých variací.

3. Presto (F-dur) – Assai meno presto (D-dur) 3/4 Scherzo začíná velmi živou melodií, která po jediném uvedení moduluje do A-dur. Podobných modulací je skladba plná (jak je pro hudbu L. van Beethovena typické), a proto není divu, že po repetici scherza následuje změna tóniny do D-dur, ve které se prezentuje trio (které je inspirováno zpěvem poutníků). Trio by podle partitury mělo být uvedeno dvakrát a potřetí jenom jako stručná modulace do F-dur přes mollovou tóniku před úplným závěrem. Dochází tedy k formě ABABA.

4. Allegro con brio (A-dur) 2/4 Finále začíná 4 úderovým motivem, který je i později ve větě podrobně rozpracován. V této větě dal skladatel houslím (a smyčcům obecně) dvojitou funkci - melodických tahounů a doprovodu zároveň. Poslední takty jsou hrány fortississimo, což je pro autora celkem nezvyklé, ale mající precedens v osmé symfonii a pár dalších skladbách. Závěr je prezentován obměnou 4 notové figury bez první noty hrané v plénu.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Symfonie č. 7 na Wikimedia Commons
• (anglicky) Symfonie č. 7 na IMSLP.org, uvádí typické trvání 38 minut
• (anglicky) Symfonie č. 7 na MuseData.org
• (anglicky) Noty celé Symfonie č. 7