Struktura půdy

Struktura půdy je fyzikální vlastnost půdy vyjadřující způsob uspořádání tuhých pevných částic, tzv. agregátů v půdě.

Půdní struktura je uspořádání jednotlivých půdních částic např. písek, prach, jíl do přírodních agregátů, které se nazývají pedy.[1] Pokud považujeme půdní agregáty za základ půdní struktury, potom se dá struktura zhruba definovat jako:

  • uspořádání primárních částic do pedů;
  • velikost, tvar a uspořádání pedů a volných míst nebo pórů mezi nimi, které oddělují částice a jednotlivé pedy.[2]

Strukturotvorní činitelé

Struktura je velmi výrazným znakem, důležitou roli při její tvorbě hrají také stmelující látky, jako např. jílové substance, organické látky, sloučeniny železa aj.[3] Půdní horizonty mají svou vlastní jedinečnou strukturu, která závisí na množství organického materiálu a biotické aktivitě, textuře a množství cyklů mrznutí → tání a vlhko → sucho. Díky těmto a jiným stavům, se při tvorbě půdy uplatňují nejrůznější pochody. Kupříkladu smršťování a bobtnání jsou společné jevy pro určité typy jílů, které podléhají střídavému vysychání a provlhčení. K měření tohoto jevu se běžně využívá koeficient lineární extenzibility (COLE – coefficient of linear extensibility).[1]

U lesních půd, zejména u jejich humusových horizontů je významným strukturotvorným činitelem zvláště zooedafon (hlavně jeho exkrementy). Pevnost stmelení strukturních agregátů nazýváme stabilitou struktury; ta se nejvýrazněji projevuje ve vztahu k ovlhčení. Půdní struktura nás v mnohých případech může upozornit na procesy probíhající v půdě.[3]

Rozdělení půdní struktury

Půdní struktura je popisována pomocí stupně vývoje, velikosti a typu agregátů. Pokud půdní horizont obsahuje agregáty z více než jednoho stupně, velikosti nebo typu, doporučuje se popsat jednotlivé agregáty zvlášť a určit pak vazby mezi nimi.[4] Kritérium pro rozlišení půdních agregátů spočívá hlavně v silné vnitřní kohezi, která zabraňuje rozpadnutí agregátů působením vnějších sil, které se pravidelně vyskytují v půdě.[1]

stupeň

Určení stupně vývoje půdní struktury závisí na výskytu pedů v půdě. Pokud se pedy nevyskytují, jedná se o půdy bezstrukturní, pokud se vyskytují, rozlišujeme podle jejich výskytu stupně na „slabé – WE“ (minimální množství agregátů v půdě, spíše spojovací materiál – weak), „střední – MO“ (moderate) a „silné – ST“ (agregáty jsou jasně viditelné – strong).

typ

Hlavní přírodní typy struktury jsou rozděleny podle druhů pedů na: kvádrovitý, hrubozrnný, plochý, prizmatický (hranolovitý), skalní struktury, klínovitý a drobtovitý, vločkovitý a hrudkovitý. Podle typu vzniku se mohou dělit na biotické a abiotické a různé další (viz obrázek).

Rozhodovací schéma k určení typu půdní struktury podle druhů pedů.

velikost

Třídy velikosti se různí s typem struktury. Pro prizmatické, kuželové a ploché struktury se velikostní třídy definují měřením nejmenšího rozměru agregátu (viz tabulka). Struktury se také mohou prolínat (například prizmatická struktura se rozpadá do úhlové kvádrové struktury), tedy primární struktura se vlivem času a dalších faktorů přeměňuje na sekundární.[4]

typy struktur půdy
strukturarozlišovací znaky
slitáprimární strukt. prvky jsou zcela stmelené
krupnatáagregáty 1–10 mm, ve vodě se nerozpadají
drobtovitáagregáty 1–10 mm, ve vodě se rozpadají
hrudkovitáagregáty 10–50 mm
hrudovitáagregáty s průměrem větším než 50 mm
kostkovitádaná tvarem
hranolovitádaná tvarem
deskovitádaná tvarem
lístkovitádaná tvarem
typy struktur půdy, jež se používají při terénním popisu půdních sond.[5]

Bezstrukturní stavy půdy

Vedle strukturního stavu půdy rozeznáváme i bezstrukturní stavy, kdy půdní částice strukturu netvoří:

  • elementární stav půdní hmoty, kdy jednotlivé půdní částice netvoří agregáty (typický pro extrémně lehké půdy),
  • slitý stav půdní hmoty, kdy jednotlivé půdní částice jsou stmeleny v souvislou masu (typický pro extrémně těžké půdy).[3]

Popis půdní struktury

Půdní struktura by se měla popisovat pouze na čerstvě odkrytém profilu nebo neporušeném jádru z půdního vrtu.[2] Pokud ale půda není suchá, nebo jen jemně vlhká, doporučuje se počkat, až vyschne.[4] Viz obrázek.

obrazy půdních profilů A (neporušená půda pod eukalyptovým lesem) a B (stejný půdní typ, který 90 let podléhal kultivaci). Černá barva zobrazuje póry; bílá pevné půdní částice (McBratney et al., 1992).

Odkazy

Reference
  1. SCHAETZL, R. AND ANDERSON, S.: Soils, genesis and geomorfology. 2005. ISBN 978-0-521-81201-6.
  2. WHITE, R. E. Principles and Practice of Soil Science. 2006, ISBN 978-0-632-06455-7
  3. TOMÁŠEK, M. Půdy České republiky. ČGS, 2007, ISBN 978-80-7075-688-1.
  4. Guidelines for soil description: FAO – FOOD AND AGRICULTURE ORGANIZATION OF UNITED NATIONS, Rome: 2006, 4th edition.
  5. REJŠEK, K. Lesnická pedologie – vybrané statě o terénním šetření. 1999.

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.