Stenocactus

Stenocactusy (dříve Echinofossulocactus - viz Systematika) jsou rostliny mající kulovité až krátce válcovité tělo s ostrohrannými tenkými, často zvlněnými a velmi početnými žebry a obvykle samostatně rostoucí. Mladé semenáčky mají většinou pouze bradavice, jsou bez žeber a trny, z nichž se silnější středové od tenkých okrajových zřetelně odlišují. U vzrostlých jedinců jsou areoly nepočetné, od sebe poměrně vzdálené a nesou vzpřímené nebo nahoru šavlovitě zakřivené, nikdy však hákovité trny. Trny a jejich počty jsou u jednotlivých druhů značně variabilní. Středové jsou zřetelně rozlišitelné od okrajových – vzhůru směřující velké a dýkovité, dolu směřující značně menší paprskovité. Okrajové většinou jemné jehlovité bílé, čiré až sklovité s proměnnou délkou a počtem. Někdy chybí zcela. Podle typových znaků květů a plodů je možno se domnívat na blízké příbuzenství Stenocactusů k rodu Ferocactus.

Rostliny tohoto rodu jsou rozšířeny z převážné většiny v teritoriu státu Chihuahua a jejich stanovištěm bývají travnaté svahy a planiny ve středním a severním Mexiku, kde po letních srážkách stébla okolních trav pokrývají stonky kaktusů, tak že jsou dobře maskované a špatně objevitelné.

V kultuře se pěstují velmi snadno. Zeminu vyžadují propustnou a snášejí i humózní půdu. Prospívá jim slunečné a vzdušné stanoviště jakož i přistíněná místa, vždy však s dostatečnou zálivkou během letního období. Obzvláště volně pěstovaným rostlinám za těchto podmínek narůstají bohaté a mohutné trny. Chladné, světlé a suché přezimování při 5 – 8 st. C je základem úspěšného a opakovaného kvetení.

Názvosloví tohoto druhu bylo matoucí a sporné. Rod byl donedávna veden pod názvem Echinofossulocactus. Problém se správným začleněním začal již v roce 1841, kdy George Lawrence zařadil do vytvořeného rodu Echinofossulocactus 26 druhů, které byly neurčitého typu, mnohdy se jednalo pouze o formy a navíc nebyl zvolen žádný typový druh. Později bylo těchto 26 druhů překombinováno a přeřazeno k pěti různým rodům. Karl Moritz Schumann v roce 1898, zřejmě z neznalosti práce G. Lawrence vytvořil samostatný podrod Stenocactus, do kterého přiřadil některé druhy z tehdy velmi rozsáhlého rodu Echinocactus. Až později si Nathaniel lord Britton a Joseph Nelson Rose uvědomili vazby v Lawrencově seznamu druhů a přejmenovali roku 1922 rod na Echinofossulocactus s typovým druhem Echinofossulocactus coptonogonus, jelikož byl prvním v abecedním pořadí Lawrencovy práce. Samotné jméno Echinofossulocactus se mnohým zdálo moc dlouhé a proto navrhovali alternativy jako např. Brittonrosea či Efossus. V roce 1979 provedl revizi rodu Nigel Paul Taylor. Následně roku 1980 se David Richard Hunt ujal analýzy taxonomických problémů v rámci tohoto rodu a publikoval výsledky svých studií druhů. Právě on si uvědomil, že druh Echinocactus helophorus (dnes Echinocactus platyacanthus) splňuje nejlépe Lawrencovy charakteristiky a ustanovil ho tedy jako nový Lectotyp pro rod Echinofossulocactus, který byl předtím synonymem rodu Echinocactus. V roce 1982 navrhl W. Tjaden pro všechny tyto druhy zachování jména rodu Stenocactus, což Komise pro Spermatophyta v roce 1987 zamítla. Při zařazování druhů komise hlasovala v některých případech pro zařazení podle Huntovy klasifikace a uvolněné jméno rodu Stenocactus pak bylo použito pro druhy rostlin nesplňující typizaci podle D. Hunta. Také Mezinárodní organizace pro výzkum sukulentů (IOS) akceptovala nově rod Stenocactus a ICSG (International Cactaceae Systematics Group) se v současnosti rozhodla v rámci rodu uznat pouze 10 druhů, přičemž 3 (S.hastatus, S.rectispinus a S.sulfureus) byly označeny za nejisté.

• 
  Stenocactus crispatus
• 
  Stenocactus multicostatus
• 
  Stenocactus lloydii
• 
  Stenocactus coptonogonus
• 
  Stenocactus lamellosus
• 
  Stenocactus arrigens
• 
  Stenocactus kellerianus
• 
  Stenocactus violaciflorus