Staré Zámky

Terénní mapa okolí Starých Zámků, zobrazující rozsah opevnění
1 – centrální část hradiska
2 – první předhradí
3 – vnější val na okraji dnešního lesa Haleglétňa

Lokalita se nachází v jižní části Moravského krasu na slepencové skalní ostrožně, v nejvyšší části na severozápadě území dosahující nadmořské výšky kolem 325 m. Ostrožna protáhlá ve směru severozápad–jihovýchod se v okrajových částech prudce svažuje do údolí potoka Říčky, který vyvýšeninu obtéká ze severovýchodu, jihovýchodu a jihozápadu. Výškový rozdíl mezi vrcholovou plošinou a hladinou Říčky činí zhruba 60 metrů.[1]

Území o celkové rozloze asi 13 ha je rozděleno do dvou částí. Na samotné ostrožně ve tvaru trojúhelníku o stranách 230 m, 425 m a 450 m se nachází centrální část hradiska o rozloze kolem 4,5 ha, která byla opevněna po celém obvodu (s výjimkou brány v severovýchodní části, sloužící patrně pro přístup k Říčce jakožto zdroji užitkové vody[2]). Severozápadně od ostrožny pak leží předhradí, oddělené od vlastního hradiska přepažujícím opevněním v nejužším místě šíje, další val se nachází asi 150 m směrem na severozápad; ani jeden však vzhledem k zemědělskému využívání území není dnes v terénu znatelný. Dobře patrný naopak zůstává asi 320 metrů dlouhý úsek vnějšího valu na jihovýchodním okraji lesa Haleglétňa, převyšující okolní terén o 2–2,5 m, k němuž z vnější strany přiléhá příkop zahloubený oproti okolnímu terénu asi o 2 metry. Zbytek valu se v podobě mírné terénní vlny táhne dále jihozápadním směrem až k líšeňskému hřbitovu.[1]

Celkový pohled na území Starých Zámků v současnosti

První nálezy, pocházející ze 40. let 19. století, byly získané zemědělskou činností po vymýcení lesa, který zde do té doby rostl. Tyto shromažďoval ve svých sbírkách a v roce 1875 poprvé zveřejnil hrabě Belcredi, tehdejší vlastník pozemku.[3] První archeologický výzkum na této lokalitě prováděl v 80. letech 19. století Jan Knies, v letech 1890–1891 Martin Kříž[1], později také významný moravský archeolog Innocenc Ladislav Červinka. Systematické plošné výzkumy v letech 1948–1965 vedené Josefem Poulíkem, Annou Medunovou a Čeňkem Staňou z Archeologického ústavu Československé akademie věd prokázaly osídlení oblasti od konce mladší doby kamenné až do začátku 11. století.[2] V první fázi byl zkoumán prostor předhradí a šíje, která ho spojovala s centrální částí hradiska, od roku 1953 pak byla postupně odkrývána i vnitřní část.[3] V roce 1966 byla lokalita pod názvem Staré Zámky u Líšně prohlášena za státní archeologickou rezervaci, od roku 1989 je archeologickou památkovou rezervací.[4]

Nejstarší osídlení skalní ostrožny, na níž se hradisko nacházelo, se na základě ojedinělých nálezů příslušejících kultuře s moravskou malovanou keramikou[1] datuje do období pozdního neolitu až raného eneolitu (5. až 4. tisíciletí př. n. l.). V průběhu eneolitu se zde usadil lid kultury nálevkovitých pohárů a později lid kultury s kanelovanou keramikou. O intenzivním osídlení v této době svědčí základy hustě zastavěného sídliště, obehnaného obranným valem a příkopem, jakož i nálezy měděných předmětů, mramorových korálků nebo kostěných pásových zápon.[3] K opětovnému osídlení došlo ještě několikrát v době bronzové (podolská fáze středodunajské kultury popelnicových polí), laténské a začátkem stěhování národů.[2][1]

Největšího rozkvětu se Staré Zámky dočkaly během slovanského osídlení ve střední a mladší době hradištní během velkomoravského období. Už od 8. století vznikal kolem osady hlinitý val s dřevěnou palisádou. Počátkem 9. století bylo vybudováno mohutné opevnění, velmožský dvorec s asi 10 m vysokou dřevěnou strážní věží, srubové stavby a patrně i kostel. Prostor předhradí byl v této době využíván k pohřebním účelům.[2] Hradisko se v této době stalo jedním z důležitých center říše, které si svůj význam udrželo ještě desítky let po jejím pádu.[3]

Koncem velkomoravského období stihl hradisko ničivý požár, který významně poškodil opevnění i velmožský dvorec. Hroty šípů pocházející z této doby svědčí o násilném vpádu nepřátelských vojsk.[3] Opevnění však bylo v menším rozsahu obnoveno a hradisko fungovalo až do konce 10. století.[2]