Stín kapradiny

Epický děj je jednoduchý, nekomplikovaný a s jednoznačným rozuzlením. Ve Stínu kapradiny můžeme pozorovat dvě dějové roviny. Ta první se vztahuje k vlastnímu příběhu knihy vyjádřenému epickými prostředky. Vedle toho současně probíhá děj lyrický vyjadřující vztah přírody ke zločincům. Především se zobrazuje les.

Obě dějové roviny jsou sjednocovány jednotným principem, kterým se zde stává lyrično. Jedná se o umělou baladu (vychází z lidové slovesnosti, balady, ale je zpracovaná autorem), kde se lyrično ještě více zdůrazňuje a dostává se do kontrastu s epičností díla. Po přečtení knihy soudím, že lyrično vyhovovalo Josefu Čapkovi více. Nesmíme zapomenout na to, že byl také básníkem. A i jeho posledním dílem byly básně.

Nyní bych rozebrala lyrickou stránku díla, tedy působení lesa na hlavní hrdiny. Les doprovází děj od začátku. Hrdinové v něm pytlačí, vraždí, ukrývají se a nakonec zde i umírají. Les představuje baladickou moc. Proto toto dílo můžeme zařadit mezi balady. Baladickou atmosféru díla dále Čapek dokresluje užitím personifikace (zosobnění – připisování lidských vlastností neživým věcem, stromy šeptají) a antropomorfizace (věcem se připisují lidské rysy).

Atmosféru děje uvolnil užitím hovorného jazyka. Vypravěčství ve 3. osobě oživil dialogizací textu. Hovornost se projevuje i výběrem lexikálních prostředků (hovorné, knižní a předložkové prostředky), které užívá v promluvě hlavních postav i vypravěče. Díky tomu pozorujeme, jak kontrastně na nás může promluva působit, když je tvořena nepoetickým a poetickým jazykem. Josef Čapek oslovuje čtenáře, kterému je jednak připsána role posluchače i přidělení otázek, na které vzápětí vypravěč odpovídá. Vypravěč oslovuje postavy příběhu, ale dialog probíhá pouze jednostranně (odpovídá pouze vypravěč, postavy nereagují). Tímto typem vyprávění se Čapek přiblížil Vladislavu Vančurovi v Markétě Lazarové. Kromě zmíněných dialogů autor užívá řečnické figury. Uplatňuje hlavně apostrofa (obrací se k nepřítomné osobě nebo věci), exklamace (zvolání – Jaká krása) a řečnické otázky.

Kromě přímé řeči se zde promlouvá i nevlastní přímou řečí. Ta cituje promluvy postav pomocí vypravěče. Tímto se zvyšuje dialogičnost textu.

Na závěr se zaměřme na vztah mezi postavami a vypravěčem. Postavy většinou formulují své myšlenky jednoduše, naivně a bývají většinou považovány za primitivní. Kdežto vypravěč vyslovuje určité hlubší úvahy. Vypravěč má tedy funkci objasnitele, který doplňuje nebo vysvětluje jednodušší formulace hlavních postav. Čapek si s podílem vstupu vypravěče nebo postav pohrává. Nepřenechává veškerou iniciativu jen postavám. Někdy dokonce vypravěč sám vstoupí do děje a přebírá hlavním postavám slovo. Přidává své poznatky nebo vysvětluje názory hrdinů. Kniha byla také zfilmována.

Ke knize napsal Vítězslav Nezval předmluvu, kde popisuje Čapkův život, jeho příchod do literární sféry. Také připisuje recenzi k dílu: „Když jsem četl před dávnými lety Stín kapradiny, ožila ve mně velmi silně chuť podivných krvavých mysliveckých povídek. Celý postup děje Stínu kapradiny i jeho psychologická náplň mě přesvědčuje ve víře, že se tentokráte Josefu Čapkovi jednalo o vyslovení pocitu, který v něm zbyl od dětství po kalendářních románcích ze života pytláků. Pocítil v sobě při nejmenší potřebu probudit k životu dávno zapomenutou tříšť z krajinomalebné líbeznosti. Bez tohoto vědomí bychom povídku správně nepochopili.“