Sokutekiban

Sokutekiban (japonsky 測敵盤) bylo zařízení na lodích japonského císařského námořnictva, které sloužilo k získávání údajů o rychlosti a kurzu nepřátelského plavidla a přibližně od poloviny 30. let i k jejich přenosu do analogových dělostřeleckých počítačů (射撃盤 šagekiban). Spolu s dálkoměry (測距儀 sokkjogi ), zaměřovači (方位盤 hóiban) a již zmíněnými analogovými počítači tak sokutekiban tvořil systém řízení palby pro střelbu na hladinové cíle.[1] Podle reportu 0-31 je měla vyrábět hodinářská firma Aiči Tokei v Nagoja.[2] Podle Lacroix & Wells měla dřívější typy vyvinout a vyrábět Aiči Tokei, ale sokutekiban typu 92 měla vyvinout nagojská manufaktura Nippon Optical ve spolupráci s Kaigun kansei honbu (海軍艦政本部 ~ námořní technický úřad).[3]

Sokutekiban typu 92, pohled na levou stranu přístroje, kde bylo stanoviště operátorů 5, 6 a 7. Stanoviště operátorů 1 a 2 bylo na druhé (pravé) straně přístroje, operátoři 3 a 4 měli stanoviště za optikou (na fotografii napravo) a operátor 8 měl stanoviště u přední strany sokutekiban (na fotografii vlevo).

Sokutekiban připomínal zaměřovač: byl obdobně usazen (spolu se zaměřovači zpravidla v horní části hlavní nástavby) a stejně jako zaměřovač, sledoval pohyb cíle. Nejednalo se ale o zaměřovač – sokutekiban se zaměřovači spolupracoval, nenahrazoval je.[1] Sokutekiban neměl obdobu v jakémkoliv jiném námořnictvu.[4]

Pozdější verze dělostřeleckých počítačů typu 92 (konkrétně modifikace 1 [改一 kai 1]) si kurz a rychlost cíle počítaly samy, takže například křižníky tříd Mogami, Tone, Agano a Ójodo již sokutekiban nenesly.[5]

Typová řada sokutekiban

Existovalo několik typů sokutekiban (12-šiki, 13-šiki, 92-šiki, 93-šiki a 98-šiki):

  • Sokutekiban typu 12 (12. rok éry Taišó ~ rok 1923) byl první sokutekiban vyvinutý firmou Aiči Tokei.[3]
  • Sokutekiban typu 13 (13. rok éry Taišó ~ rok 1924) byl základní sokutekiban, kterým byly po dokončení vybaveny například všechny japonské těžké křižníky (kromě tříd Mogami a Tone). Ke své činnosti využíval výstupu z kjori tokei (距離時計 ~ vzdálenostní hodiny) a henkjo ricuban typu 11.[3]
  • Sokutekiban typu 92 (~ rok 1932) nahradil starší typ 13. roku éry Taišó. Jeho výška byla 1,75 m, šířka 1,25 m a hmotnost 2 tuny. Na základě nastavených údajů o vzdálenosti k cíli, azimutu cíle, délky cíle, úhlové velikosti cíle a vlastního kurzu a rychlosti vypočítal sokutekiban pomocí trigonometrie a změn hodnot v čase rychlost a kurz cíle. Sokutekiban typu 92 obsluhovalo osm operátorů:
  1. sledoval kompas
  2. sledoval změnu azimutu cíle
  3. sledoval (prostřednictvím binokuláru) cíl a natáčel celý sokutekiban
  4. sledoval cíl s inklinometrem
  5. nastavoval délku cíle a změny vzdáleností podle údajů z dálkoměru
  6. odečítal naměřené hodnoty na inklinometru
  7. sledoval aktuální vzdálenost k cíli
  8. odečítal hodnoty rychlosti a kurzu cíle[6]
  • Sokutekiban typu 93 (~ rok 1933) byl součástí systému řízení palby torpédometů. Spolupracoval s torpédovým zaměřovačem typu 91 model 3, panelem řízení palby torpéd typu 93 a torpédovým analogovým počítačem typu 93. Sokutekiban typu 93 se používal při střelbě na vzdálenost 5000-40 000 metrů. Pod hranicí 5000 metrů jej nebylo potřeba a palba byla řízena jenom prostřednictvím zaměřovače typu 91 model 3. Samotný sokutekiban obsluhovalo pět operátorů a výstupem byly rychlost a kurz cíle, předané torpédovému počítači. Jednalo se ale vždy o jednorázový přenos naměřených dat – sokutekiban typu 93 nedokázal dodávat údaje o rychlosti a kurzu cíle průběžně.[7]
  • Sokutekiban typu 98 (~ rok 1938) byl určen pro spolupráci se zaměřovačem typu 98 a analogovým dělostřeleckým počítačem typu 98 na bitevních lodích třídy Jamato. Měl rozměry 1,0 x 0,9 x 0,8 metrů (délka, šířka, výška) a hmotnost 0,6 kg.[8]

Odkazy

Reference
  1. Reports of the U. S. Naval Technical Mission to Japan 1945 – 1946. Washington, D. C.: U.S. Naval History Division, 1974. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-12-11. Kapitola 0-31 Japanese Surface and General Fire Control, s. 10 a 20. (anglicky)
  2. Japanese Surface and General Fire Control, str. 22
  3. LACROIX, Eric; WELLS II, Linton. Japanese Cruisers of the Pacific War. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1997. ISBN 0-87021-311-3. S. 770. (anglicky)
  4. Lacroix & Wells, str. 69
  5. Lacroix & Wells, str. 470,471, 517 a 771
  6. Lacroix & Wells, str. 233 a Japanese Surface and General Fire Control, str. 20 až 22
  7. Lacroix & Wells, str. 248 a 249
  8. Japanese Surface and General Fire Control, str. 39

Literatura
  • Reports of the U. S. Naval Technical Mission to Japan 1945 – 1946. Washington, D. C.: U.S. Naval History Division, 1974. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-12-11. Kapitola 0-31 Japanese Surface and General Fire Control. (anglicky)
  • FRIEDMAN, Norman. Naval Firepower: Battleship Guns and Gunnery in the Dreadnought Era. Barnsley: Seaforth Publishing, 2013. ISBN 978-1-84832-185-4. Kapitola Imperial Japanese Navy, s. 227 až 241. (anglicky)
  • LACROIX, Eric; WELLS II, Linton. Japanese Cruisers of the Pacific War. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1997. ISBN 0-87021-311-3. (anglicky)

Externí odkazy
  • FISCHER, Bradley. Overview of USN and IJN Warship Ballistic Computer Design [online]. navweaps.com, rev. 2003-09-09 [cit. 2011-03-06]. Dostupné online. (anglicky)
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.