Slušnost

V sociologii slušnost je měřítkem etických a morálních požadavků a očekávání dobrého nebo správného chování. Slušnost je závislá na formách vztahů a způsobu života lidské společnosti.[2]

Řada zemí má zákony proti neslušnosti (obscénnosti), které regulují určité sexuální činy a omezují možnost veřejně ukazovat některé části lidského těla. Očekává se, že kdo žije v určité kultuře, je obeznámen s tím, co je považováno za slušné. V některých zemích je například neslušné, aby ženy mohly veřejně ukazovat svou tvář nebo vlasy. V jiných zemích je zdvořilé krkat při jídle. V některých zemích je slušné jíst prsty, zatímco v jiných zemích, je to považováno za velmi neslušné. V mnoha zemích se považuje za neslušné dokonce vzdorovat vůli hlavy rodiny. Pokud se tak děje, je to ostudná záležitost nejen pro toho, kdo vzdoruje této vůli, ale i pro celou rodinu.

Pokud se někdo nechce chovat slušně (podle zažitých společenských norem) riskuje opovržení společností, výsměch či případné sociální vyloučení nebo i tělesné tresty. Většina lidí se bezprostředně stydí za porušení normy slušnosti. Někteří však jsou schopni se statečně vzpírat zažitým normám a jsou odhodláni případně nést následky za jejich porušení.[1]

Z pohledu katolické víry patří slušnost mezi jednu z ctností. Mezi ctnosti patří například spravedlnost, úcta k Bohu a rodičům a další.[3] Ctnosti považuje církev za protipól hříchů (viz též Sedm ctností).