Skrupulozita

Příčiny mohou být tři.[2] První je přirozená, vynikající z temperamentu nebo vrozených rysů osobnosti. Takové osoby mohou mít větší tendenci trpět skrupulozitou. Druhou příčinou je činnost démonů, kteří se touto taktikou snaží odvést duši od modlitby a svátostí, hlavně od sv. zpovědi a sv. přijímání.[3]

Poslední příčina je způsobená samotným Bohem, jeho dopuštěním. Bůh skrupulozitu dopouští pouze v případě, kdy ví, že to pro konkrétní duši přinese užitek, tj. vytvoří to v ní pokoru a zničí sebelásku. Tato poslední příčina se objevuje zřídka a to u osob velké svatosti, je to Boží lék proti pýše, která by se mohla časem objevit. Vyznačuje se dvěma vlastnostmi: 1. Člověk dokáže dobře rozeznat hřích a jeho závažnost, pokud se jedná o druhé(umí jim poradit co je hřích, jak ho rozlišit...), ale u sebe ne. 2. Plody skrupulozity z Božího dopuštění jsou jiné než u prvních dvou, člověk se čím dál víc utíká k modlitbě, častěji přistupuje ke svátostem a přibližuje se Bohu, protože v něm vidí jedinou záchranu. U skrupulozity způsobené přirozenými dispozicemi nebo působením ďábla je ovoce opačné, od svátostí a modlitby totiž odvádí.[2]

Prvním léčebným prostředkem je modlitba, zvláště během neschopnosti rozpoznání materie hříchu, ale i jindy. K tomu dobře slouží střelné modlitby z Písma sv.(např. Mt 14,30), vzývání Ducha sv., Panny Marie nebo jiné. [4]

Druhým, nejdůležitějším, je duchovní vedení. Skrupulant si má najít stálého zpovědníka kterému důvěřuje, který je pevný v katolické víře(rozlišuje mezi stupni hříchů, věří všem pravdám, které učí církev...) a tomu má být naprosto poslušný v jeho duchovních radách. Bez naprosté poslušnosti se duše nikdy nevyléčí, proto když zpovědník o něčem řekne, že to je np. lehký hřích, tak se podle toho má skrupulant řídit. V případě pochybností, jestli zpovědník dobře rozlišil stav duše nebo v jakékoliv jiné, se má skrupulant držet myšlenky, že bude od Boha souzen podle poslušnosti zpovědníkovi, i kdyby mu náhodou poradil špatně.[4]

Třetí radou je aktivita. Skrupulant má vyplňovat čas činnostmi, které ho zaměstnají, protože v nečinnosti obyčejně myšlenky ohledně hříchů přicházejí častěji.[4]

Poslední radou je nevyjevování skrupulozity jiným lidem než duchovnímu vůdci. Sdělování druhým, že jí trpím nepřinese žádné řešení problému, k tomu pomůže pouze vedení stálým zpovědníkem.[4]