Štarkov (hrad)

Štarkov (též Skály, někdy Starkov či Stařechovice) je hradní zřícenina poblíž Nového Jimramova v okrese Žďár nad Sázavou. Nachází se na vrcholu stejnojmenného kopce (679 metrů), jehož větší část, včetně lokality s pozůstatky hradu, je chráněna jako přírodní památka.[1] Počátky hradu sahají do 14. století, avšak již od konce 15. století je pustý. Dochovaly se pozůstatky hradebních zdí i dalších staveb (torzo hranolové a oválné věže), v okolí jsou patrné zbytky valů, patrná prohlubeň po příkopu a na nádvoří se nachází pozůstatky cisterny. Zřícenina je volně přístupná a je chráněna jako kulturní památka.[2]

Hrad Štarkov
Základní informace
Slohgotický
Výstavbakolem roku 1380
Zánikpo roce 1464
Materiálkámen
StavebníkArchleb z Kunštátu
Další majitelépáni z Kunštátu
páni z Cimburka
páni z Břežan
Pernštejnové
Poloha
AdresaNový Jimramov, Česko Česko
Souřadnice49°38′20″ s. š., 16°10′16″ v. d.
Další informace
Rejstříkové číslo památky29070/7-4308 (PkMISSezObrWD)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Historie

Hrad pravděpodobně založili páni z Kunštátu, kteří zdejší území získali kolem poloviny 14. století. Podle Ladislava Hosáka byl zakladatelem hradu kolem roku 1380 Archleb z Kunštátu (též ze Stařechovic), který panství roku 1384 předal synům Erhardovi a Janovi.[3] Miroslav Plaček považuje za pravděpodobnějšího zakladatele Archlebova syna Erharda, který mohl hrad založit někdy v letech 1379–1388.[4] Po roce 1415 se Štarkov stal předmětem sporu mezi Erhardovou dcerou Žofkou, která se provdala za Jana Tovačovského z Cimburka, a Kunou z Kunštátu z lysické větve. Ten se neprávem zmocnil hradu. Po dlouhých sporech (roku 1447) nakonec získala zákonná dědička Žofka Štarkov do svého vlastnictví. V roce 1448 Jan Tovačovský z Cimburka Skály prodal pernštejnskému purkrabímu Vaňkovi, který se stal loupeživým rytířem, a proto byl hrad roku 1456 pobořen.[3]

Podle Miroslava Plačka se posledním držitelem hradu stal zeman Jan z Břežan, který velel oddílu pěti set kališníků. Také on měl podnikat záškodnické a loupežné výpravy, a proto moravští stavové hrad už roku 1440 koupili a pobořili. Roku 1462 byl uváděn pouze jako hradiště a o dva roky jako zbořený hrad Skály.[4] Skalský statek poté patřil k jimramovskému panství, jehož majiteli byli Pernštejnové, dále Katharýnové z Katharu a později Dubští z Třebomyslic.[3]

Stavební podoba

Zazděná proluka s výpadní brankou na jihovýchodě

Podobu hradu utvářelo extrémní stanoviště s velkými skalními útvary, jejichž propojením hradbami vzniklo hradní jádro. Západně od jádra bývalo předhradí opevněné zdvojenými příkopy a valy, které navíc zesilovalo několik srubových bašt. Hradní jádro tvořilo malé nádvoří obklopené skalními útvary. Brána bývala na západní straně pod skalním útvarem, na jehož vrcholu stála subtilní okrouhlá věžice. Mezery mezi skalami vyplnily zděné hradby a budova paláce na východní straně. Směrem na jihovýchod z paláce vedla malá branka se segmentovým záklenkem.[4]

Přístup k jádru chránila dvojice věží. Na sever od jádra stála hranolová věž s délkou hranu 5,5 metru. Druhá věž stála na osamělé skále jižně od jádra. Měla oválný půdorys s rozměr 9 × 5,2 metru, ale vnitřní prostor byl pravoúhlý.[4]

Odkazy

Reference

  1. Seznam.cz. Přírodní památka Štarkov [online]. mapy.cz [cit. 2019-11-10]. Dostupné online.
  2. Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2017-07-11]. Identifikátor záznamu 140419 : hrad Starkov, zřícenina a archeologické stopy. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ .
  3. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Příprava vydání Ladislav Hosák. Svazek I. Jižní Morava. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1981. 368 s. Kapitola Skály (Starkov, Stařechovice) – hrad, s. 210–211.
  4. PLAČEK, Miroslav. Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí. Praha: Libri, 2002. 768 s. ISBN 80-7277-046-2. Heslo Skály, s. 569–570.

Literatura

  • BELCREDI, Ludvík. Hrad Skály aneb o prstenu paní Elišky. Brno: Ludvík Belcredi vlastním nákladem, 2010. 70 s.

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.