Shared decision making v psychiatrii

U mladších pacientů, u pacientů s pozitivním postojem k léčbě, nebo u pacientů, kteří mají větší sebeúčinnost. Dokonce bylo dokázáno, že princip SDM snižuje počet hospitalizovaných.

Systematické recenze dokazují, že pacienti, kteří se aktivně účastnili rozhodování o své léčbě a medikaci, byli více spokojeni s danou péčí. Měli méně nejistot ohledně konfliktního rozhodování, které se týkalo riskujících faktorů léčby, zklamání z nepovedené léčby, nebo konfliktu s osobními hodnotami. Je to nástroj, který pomáhá pacientovi porozumět zásadním informacím o léčbě.[2]

Sampogna a Del Vecchio[3] podle různých studií tvrdí, že lidé se závažným duševním onemocěním si opravdu přejí být zahrnuti do rozhodování o jejich péči a možnost mluvit do ní. Dokonce tito pacienti vykazují vyšší zájem o SDM než pacienti v běžném zdravotnictví. Pro pacienty možnost SDM představuje větší uspokojení a víru v léčbu. Výsledkem může dokonce být fakt, že SDM přispívá k celkovému uzdravení pacienta.

Dle výsledků studie Sampogna a Del Vecchia[3] v poslední době odborníci zavádějí SDM podle individuálních situací, kdy berou v potaz vážnost duševního onemocnění, nebo aktuální fázi duševního onemocnění pacienta.

Podle různých studií odborníci v této oblasti nemají dostatečné komunikační schopnosti, nebo zkušenosti s používáním SDM. V nejhorším případě dokonce aplikují paternalisitický styl rozhodování nad pacientovou léčbou. Dále tyto studie zmiňují bariéry, které jsou evidentní u těchto odborníků. Například je problém nakolik odborník vnímá pacientovu schopnost účastnit se SDM jako možnou. Nebo u odborníků panuje polemika nad tím, zdali budou mít dost času na takové konzultace. A v neposlední řadě odborníci pochybují nad pacientovým výsledným očekáváním.

Podle Sampogny a Del Vecchia[3] je zavedení SDM do praxe závislé na komplexní kombinaci zkušeností, intuice, nacvičování a získávání důkazů u jednotlivých odborníků. Také je samozřejmě potřeba větší ochoty pro zavedení SDM.