Server Name Indication

Webový server je počítač, který je připojen k Internetu a má proto svoji vlastní IP adresu. Na počítači je spuštěn speciální program (tzv. démon), který na síťovém rozhraní naslouchá a čeká na požadavky, které přicházejí od klienta (typicky webový prohlížeč). Každý požadavek klienta je vyřízen tak, že jsou mu odeslána nějaká data (webová stránka, obrázek, zvuk…). Žádosti i odpovědi jsou realizovány pomocí protokolu HTTP.

U verze protokolu HTTP 0.9 se předpokládalo, že na jednom počítači budou webové stránky jediného doménového jména. V následující verzi byla do protokolu HTTP přidána podpora tzv virtuálních serverů, kdy je klient schopen sdělit serveru v rámci protokolu HTTP doménové jméno (v položce Host: v záhlaví dotazu) a server tak může odeslat odpověď z požadovaného virtuálního serveru. Tímto způsobem jsou nejen šetřeny IP adresy, ale je možné též ekonomicky sdružovat mnoho webových serverů na jediném počítači a obsluhovat je stejným programem.

Protokol HTTPS přidal možnost šifrování přenášených dat jednoduše tak, že se všechna přenášená data zašifrují pomocí SSL nebo TLS. V tomto okamžiku však vzniká problém, protože připojí-li se klient k webovému serveru pomocí HTTPS, dojde ihned na začátku komunikace mezi klientem a serverem k výměně šifrovacích klíčů, které však obsahují i identifikaci serveru, jako je doménové jméno, majitel, adresa, digitální podpis, atd. (viz digitální certifikát a PKI). Veškerá následující komunikace je tedy již zašifrována, avšak teprve pak je klient pomocí protokolu HTTP schopen serveru sdělit, z jakého virtuálního serveru by chtěl data získat. Šifrované spojení je již však navázáno, klíče není možné změnit a klient musí ohlásit, že se neshodují údaje v certifikátu s doménovým jménem serveru uvedeným v URL požadované stránky.

Proto musí každý webový server, který chce využívat HTTPS, mít svoji vlastní IP adresu. Chceme-li však používat s protokolem HTTPS virtuální webové servery (stejně jako u HTTP), je nutné použít zde popsané SNI (na jediné IP adrese pak mohou být webové servery s různými doménovými jmény).

V roce 2005 se zjistilo, že není jednoduchý způsob jak upgradovat SSL v2 na TLS[1], proto internetové stránky musely aktualizovat svůj software. Mozilla oznámila kompletní ukončení podpory SSL v2[2] v nové verzi Firefoxu. Společnost Firefox potom přesvědčila majitele zbylých 2000 stránek, aby aktualizovaly jejich servery na SSL v3 nebo TLS v1.

Od roku 2005, Certifikační autorita (CA) začala experimentovat s různými způsoby užívání TLS na virtuálních serverech.[3] Většina experimentů byla dosud ovšem neuspokojivých, nebo velice nepraktických. Například je možné použít Alternativního názvu předmětu pro obsažení více domén v jediném certifikátu, ale jelikož certifikát je jen jeden, znamená to, že všechny domény musí být vlastněny a řízeny jednou osobou. Certifikát musí být potom při každé změně seznamu domén znovu vydán.

V roce 2004 projekt EdelKey[4] vytvořil patch pro TLS/SNI do OpenSSL. Následně v roce 2006 byl tento patch použit ve vývojové větvi OpenSSL a v roce 2007 opět využit pro OpenSSL 0.9.8. EdelKey také začal vyvíjel patch pro Apache HTTP Server a ten dnes TLS/SNI podporuje s moduly gnutls a ssl.