Sedlec (Vraclav)

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1325.[5] Archeologické nálezy však dokazují přítomnost prvních osídlenců již v době kamenné, pak v mladší době bronzové a ve starší i mladší době železné. Další archeologické nálezy ukazují, že mezi 2. a 1. stoletím před Kristem zde měli osadu Keltové. Není však možné zjistit přesné založení obce. 

1325, kdy na území žil zeman Heřman, jehož tvrz pravděpodobně stále na místě Pitrova statku, číslo popisné 6, kde bylo nalezeno sklepení pod stodolou[6]. Roku 1410 je zapsána v Deskách dvorských jako „Villa Sedlce“. Sedlec se stala roku 1547 součástí panství Košumberk, v jehož správě zůstala do roku 1656. V tomto roce přešlo panství díky sňatku do rodu Hysrle z Chodů. Od 1684 do roku 1773 vlastnili panství jezuité. V roce 1690 byla Sedlec společně s dalšími sedmi vesnicemi separována a přidělena ke statku Roubovice. V roce 1722 toto panství zakoupil hrabě Jaroslav Capace de Fofrano a připojil ho k panství Chroustovice[7]. V roce 1736 získal celé panství Leopold Kinský sňatkem s dcerou Terezií zmíněného španělského šlechtice. Po smrti Leopolda zdědil panství syn Filip, který jej v roce 1823 prodal společně s Rychmburkem Karlu Alexandru Thurn Taxisovi. V jeho správě zůstala Sedlec až do roku 1850[6].

Za dnešní spádovou oblast lze z hlediska společenského označit Vysoké Mýto. Avšak nebylo tomu tak vždy. Pod vlivem historického vývoje se Sedlec nejprve „přidružovala“ spíše na opačnou stranu. Tedy směrem k Chroustovicím a Luži. Až postupem času se obec začala orientovat na Vysoké Mýto. Jednak zásobovala město opukou z místních lomů, částečně se ze Sedlece dovážely potraviny. Kolem roku 1848[6] byla obec dokonce symbolicky rozdělena: Pod Vysoké Mýto patřilo 10 čísel a pod panství Chroustovice 59 čísel. Od poloviny 19. století byly pak obě části spojeny do samostatné obce spadající do okresu Vysoké Mýto. Prvním starostou obce se roku 1850 stal Josef Boháček, roku 1858 jej vystřídal Jan Rozlivka a v roce 1864 nastoupil Jan Zavřel. Obec si udržela samostatnost až do roku 1964, kdy byla sloučena s Vraclaví.

K nejznámějším projevům vesnického stavitelství jsou na Sedlci řazeny patrové zděné domy. Mezi vnější znaky takovýchto památek řadíme polovalbové střechy, lichoběžníkové štíty nebo výplně otvorových prvků. Z vnitřních znaků to pak jsou plackové klenby a křídla vnitřních dveří. Význam Sedlece v tomto směru zmiňuje historik PhDr. Radima Urbánka: „Za nejzajímavější a nejlépe dochovanou lokalitu s patrovými zděnými domy na Vysokomýtsku můžeme jistě právem označit Sedlec. V určitém slova smyslu se jedná o reprezentativní vzorek, neboť zde najdeme dobře dochované jak patrové domy velkých usedlostí, tak i malé patrové domy vybudované příslušníky sociálně slabších vrstev. Velké změny tato vesnice doznala v klasicistním období, jak můžeme porovnat dle nárůstu domů o téměř 30% na konci 40. let 19. století."[8]

Původní koncepce návsi se svým uspořádáním řadí do struktury návsí s nepravidelným tvarem. (Oproti například Hrušové s obdélníkovým tvarem nebo Kosořínu s radiálním uspořádáním.) „Střední část vsi Sedlec tvoří menší náves téměř obdélníkového tvaru, druhotně z části zastavěná. Zajímavou situaci vytváří silnice procházející přibližně severojižním směrem. Podél ní druhotně přibyla zástavba vytvářející dvě silnicové části. Podél silnice vedoucí jižním směrem (k Vysokému Mýtu) jsou situovány velké usedlosti s patrovými zděnými domy, naopak u severní části silnice se rozrostla drobná domkařská zástavba pouze s jedním patrovým domem. Stav podle mapy stabilního katastru z roku 1839.“[8]

Původní klasicistní zdobení dveří se na Sedlci dochovalo ve statku č. p. 16 (horní pole vstupních dveří zdobí typicky klasicistní stylizovaný motiv slunce) a č. p. 52.    

Do roku 1873 chodily děti do farní školy do sousední Vraclavi. Tohoto roku však byla otevřena prozatímní škola na Sedlci, jejímž prvním učitelem byl Karel Macháček. O tři roky později byl přímo ve středu návsi vykoupen pozemek, kde Oktavián Pohl z Vysokého Mýta vystavěl novou školu za pouhých pět měsíců. 17. 9. 1876 byla škola se zvoničkou vysvěcena. Zvon do této zvoničky byl zakoupen v Litomyšli roku 1874 za 55 zlatých. Celkové náklady na stavbu byly 6786 zlatých. Ve dvacátých letech dvacátého století byla ke škole přistavěna tělocvična, další třída a WC. Ve škole se učilo celých 95 let. Počet žáků se pohybovat mezi 50 až 75 dětmi.

Pamětní kniha z roku 1873 psána učitelem Františkem Václavem Pokorným: „Brzy po svém nastoupení úřadu učitelského v Sedlci s radostí jsem poznal, že se mi u vyučování tělocviku daří. Obzvláště přispěl mně k vyučování tělocviku rozsáhlý dvůr ve statku p. Žofie Boháčkové č. 17, kde prozatímní škola se nalézala. Ku cvičení v nářadí scházelo mi tělocvičné náčiní. K tomu cíli požádal jsem p. starostu, tehdy Václava Roubínka, jestli by mi k zhotovení nějakého nářadí potřebného dříví nepropůjčil. Stalo se. I zhotovil jsem sám jednoduchá bradla a šplhadla. Chudé to nářadí, avšak lepší něco nežli nic.“ 

Pamětní kniha z roku 1928: „Třicet let uplynulo od prvního zápisu v této knize. Jak mnoho se změnilo! Učitelé i žáci vystřídáni byli jinými. Prožili jsme čtyři trudné roky války. I mnoho zdejších občanů vykrvácelo na bojištích v daleké cizině. Mocná říše Rakousko-Uherská zmizela z řady státu evropských. Deset let máme svůj vlastní státní domov – republiku Československou. Nechť vzkvétá a šťastni jsou její obyvatelé. My učitelé chceme vždy sloužit národu a vlasti. Uzavírám tuto knihu přáním zdaru a šťastné budoucnosti obci sedlecké, plného rozkvětu škole a žactvu, i díkem všem jejich příznivcům.“

Ze Sedlece působili v legiích dva legionáři: Kulhánek Josef, narozen 3. 1. 1875, který působil v Rusku. Pluk nebyl zjištěn. A Rozlivka Stanislav, narozen 16. 6. 1890, který působil v Itálii jako desátník u pluku 32-V.[10]

V knize o politických vězních mezi léty 1948 – 1989 na území okresu Ústí nad Orlicí[11] nalezneme osud Josefa Nevyjela (Povoláním soukromý zemědělec, zootechnik – skladník, dělník, narozen 26. listopadu 1912, Sedlec, zemřel 7. května 1992, Vysoké Mýto). Odsouzen Lidovým soudem Vysoké Mýto, 29. května 1953, Krajský soud Pardubice 16. července 1953 za sabotáž: 6 let odnětí svobody, ztráta čestných práv občanských na 5 let, propadnutí veškerého jmění ve prospěch státu, zákaz soukromě hospodařit navždy, zákaz pobytu v Pardubickém kraji navždy. Josef Nevyjel byl rehabilitován Okresním soudem v Ústí nad Orlicí 23. ledna 1991. Josef Nevyjel byl původně odsouzen na 8 let a ke ztrátě občanských práv na 15 let. Manželka se prostřednictvím advokáta odvolala ke Krajskému soudu a trest byl snížen – viz výše. Celý trest si odpykal v Jáchymovských dolech. 

Z dnešního pohledu neobyčejně bohatý kulturní život na Sedlci na počátku 20. století byl v tehdejší vcelku běžný pro většinu obcí v Čechách. Přesto vzhledem k poměru velikosti obce a množství spolků a provedených kulturních akcí je zřejmé, že Sedlec patřila ke kulturně skutečně bohatým obcím, jak dokládají především dobové kroniky. Klasicky disponovala hasičským sborem (založen 1887), Honebním společenstvem, Spolkem divadelních ochotníků (založen 1876), Tělocvičnou jednotou Sokol (založena 1919)[6]. Dále kapelou kapelníka Josefa Ježka a aktivní Místní skupinou republikánského dorostu (běžně používaná zkratka MSRD).

• Venkovská usedlost čp. 16
• Smírčí kříž[12]