Sdílení pracovního místa

Média začala o sdílení pracovních míst informovat v 70. a 80. letech 20. století.[3] Tento postup byl často popisován jako řešení určené pro ženy, podle článku Associated Press šlo o kompromis mezi „zůstáním v domácnosti a zaměstnáním na plný úvazek“.[4] Sdílení pracovního místa se stává čím dál běžnějším na začátku 21. století, kdy ženy se začínají více věnovat kariéře a hledají alternativní uspořádání pracovního poměru.[3] Mezi nejčastěji uváděné profese patří bankovnictví, pojišťovnictví, učitelství a knihovnictví.[5]

Sdílení pracovního místa by mohlo být vhodné například pro zaměstnance, kteří pro sebe hledají více volného času.[6] Pracovníci rozhodnutí sdílet pracovní úvazek často připisují otázce kvality života.[6] Umožňuje to zaměstnancům sladit pracovní a osobní život.[7] Studie také ukazují, že se celková produktivita zvýší, když dva lidé sdílejí stejnou práci na plný úvazek.[4][8] Zaměstnavatel také nemusí řešit problémy při zastupování daného pracovníka například v době nemoci či čerpání dovolené.

Mezi nevýhody patří organizační a administrativní náročnost a komunikace mezi těmi, kteří sdílí jedno pracovní místo. Ti se spolu musí dohodnout na pracovní době, odpovědnosti, dělbě úkolů a dobře spolu komunikovat.[9]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Job sharing na anglické Wikipedii.