Schwyzský honič

Všichni švýcarští honiči jsou velmi stará plemena psů, schwyzský honič je nejspíše nejstarší z nich [1]. Nejstarší zmínku o nich najdeme v curyšské katedrále, kde jsou malby datující se až k roku 1100 [1]. Pravděpodobnými předky Schwyzského honiče je porcelaine a — dnes již vyhynulý — francouzský bílooranžový honič. Vznikl na hranicích mezi Francií a Švýcarskem. Jeho původní využití byl lov zajíců a lišek, později i vysoké zvěře. Dnes jej najdeme jako loveckého psa i jako společníka.

Stopující schwyzský honič

Schwyzský honič je velmi aktivní a hravý. Má rád veškeré typy pohybu. Je přátelský. Je známý i tím, že dokáže lovit a pracovat sám, čímž se hodí pro hony v nepřehledném terénu. Má vyvinuté lovecké pudy a pokud nemá dost pohybu, bude utíkat. K cizím je uzavřený, svému majiteli oddaný. Není příliš dominantní, spíše klidný. Sebevědomý. Schwyzský honič je známý i svým strachem z vody.

Hodí se k dětem. Ostatní zvířata toleruje, ale má sklony pronásledovat vše, co se rychle pohybuje, nevyjma cyklisty a domácí zvířata. Je vhodné jej chovat ve smečce s jinými psy.

Je to dobrý hlídač. Má silný a vysoký hlas. Štěká, pokud cítí nablízku kořist. Pokud cítí, že je majetek majitele ohrožen, nebojí se zaútočit.