Saz

Saz (z Perštiny ساز, dosl. sada) je drnkací strunný nástroj (chordofon) tradiční nástroj turecké, kurdské, ázerbájdžánské a perské lidové hudby. Důležitým faktem je, že saz a jemu podobné nástroje daly základ pro vytvoření indického sitáru.

Bağlama saz

Historie

Saz je syntézou starých nástrojů střední Asie a preturkické Anatolie, jakým byl komuz (někdy kopuz). Ten se od sazu zásadně lišil tím, že měl místo dřevěné rezonanční desky potah z kůže, pouze dvě až tři struny zhotovené ze zvířecího střívka případně koňských žíní a výrazně kratší krk. Hrálo se téměř výhradně prsty. Za mezičlánky mezi komuzem a sazem lze považovat kolča komuz sestavený v 15. století v Anatolii, který již používal kovové struny a měl delší krk a na něj navazující çöğür, sestavený poprvé ve městě Kütahya u něhož byl kožený potah těla nahrazen dřevěnou rezonanční deskou, byl prodloužen krk a přidány pražce. Krom toho měl ale oproti dnešnímu sazu celkem dvanáct strun, po třech strunách ve čtyřech sborech. Příbuzné nástroje se dnes používají v Íránu (Persii), například setar (se = 3, tar = strunný nástroj) nebo tanbur nebo Řecku (buzuki). Také v turkických zemích střední Asie se hraje na podobné nástroje. V Uzbekistánu je to dótar, v Kazachstánu dombre. Podobné nástroje se dají najít až po Mongolsko.

Popis
Bağlama saz - části

Saz má tělo loutny a dlouhý krk. Je opatřený pěti až osmi (profesionální nástroje) kovovými strunami (nejčastěji však šesti nebo sedmi). Z hlediska akustického patří saz mezi nástroje s doznívajícím tónem. Saz není na rozdíl např. od kytary akordický, ale drónový nástroj. Hraje totiž stálý akord, ke kterému se přidává melodie, hraná na spodním případně prostředním sboru strun. Bývá zhotovován z různých druhů dřeva v rozličných barvách a zdoben intarzemi tradičních ornamentálních motivů.

Rezonanční deska (kežis) je celistvá, bez otvoru (otvor jen vzácně u nejmenších džura sazů). Přejímá kobylkou chvění strun a zesiluje jejich zvuk, kterému dává zabarvení, sílu a určuje délku tónu. Rovněž je využívána pro úhozy rukou při hře. Vrchní deska musí být zhotovena z kvalitního dřeva hustých, pravidelných a rovných let, nejčastěji borovicového, smrkového nebo modřínového.

Tělo (tekne) nástroje je buď dlabané, nebo u kvalitnějších nástrojů plátované, tzn. slepované z pásků zvaných ollim. Tradičně se vyrábí z ořechového, morušového, borovicového, bukového dřeva mořeného do různých barev nebo pouze zalakovaného. V zadní části korpusu, pod uchycením strun, je ozvučný otvor. Tento otvor mívá někdy přídavnou klapku s možností uzavírání.

Krk (sap), který je u kvalitních nástrojů z jednoho kusu bukového, jalovcového nebo jasanového dřeva je opatřen posuvnými pražci zvanými perde, tvořenými silonovým vláknem nebo vzácněji hedvábím. Nástroj se tak dá přiladit podle potřeb hudebníka. I u velmi kvalitního sazu je někdy potřebné posunout vázané pražce do správné polohy. Na standardním sazu je 23 (vzácně 46-52) pražců (perde), na krátkokrkém kisa sap sazu 19 (vzácně 38-44) pražců. Někdy jsou přidány i pražce v podobě tenkých tyčinek ze dřeva či kovu na rezonanční desku čímž se variabilita jejich počtu ještě zvyšuje.

Ladicí kolíčky (burgu, doslova šroub) jsou kónické a poloha při napínání drží třením a pákou způsobenou tahem struny, stejně jak tomu bývá u jiných tradičních strunných nástrojů. Někdy se navíc křídují.

Kobylka (alt ešik, kepri) je položena na vrchní desce a drží jen tlakem strun. Dřevo, ze kterého je zhotovena má vliv na kvalitu zvuku. Někdy je třeba s kobylkou kousek posunout nahoru nebo dolů namísto přesouvání všech pražců pro doladění.

Ladění

Nejjednodušší je ADA, AEA. Turci většinou saz ladí GDA. Při ladění používají palec levé ruky. FisDA ladění je „durové“ ladění, tedy do akordu Ddur. Je vhodné pro tóninu Ddur, ale velmi vhodné i pro tóninu Hidžaz, tedy „D tóninu paralelní k Gmoll harmonické mollové tónině. FDA mollové ladění se dá využít pro mollové tóniny a pro frygickou tóninu. Tóniny se nazývají düzen:

  • Jméno tóniny (spodní, střední, horní) sbor
  • Bağlama düzeni (La, Sol, Re) (A, G, D)
  • Bozuk düzen, kara düzen (Sol, Re, La) (G, D, A)
  • Misket düzeni (Fa#, Re, La) (F#, D, A)
  • Fa müstezat düzeni (Fa, Re, La) (F, D, A)
  • Abdal düzeni (La, La, Sol) (A, A, G)
  • Zurna düzeni (Re, Re, La) (D, D, A)
  • Do müstezat düzeni (Sol, Do, La) (G, C, A)
Hráč na saz

Technika hry

Hráč při hře sedí často na zemi nebo na židli. Struny jsou rozechvívány drnkáním prsty (technika zvaná Şelpe či Şerpe), nebo plektrem (tezene), tradičně vyráběným z třešňové kůry, dnes ponejvíce z plastu. Hmatník umožňuje získávat další tóny zkracováním chvějné délky struny přitlačením struny na pražec. Díky posuvným pražcům umožňuje saz hru čtvrttónů a dalších mikrotonálních intervalů. Krom sazů s pražci se navíc vyrábí i sazy bezpražcové, zvané perdéšiz saz, které jsou náročnější co do zvládnutí hry. Celistvá rezonanční deska je také využívána pro rytmické úhozy rukou.

Skupina nástrojů typu sazu

seřazeno podle vzrůstající velikosti a klesající frekvence nástroje (nejčastější typy vyznačeny tučným písmem)

  • Džura - nejmenší, většinou šest strun
  • Üçtelli sazi - tři struny
  • Çöğür saz
  • Tambura
  • Bağlama - nejčastější (název znamená doslova „to, co je ovázáno“ a vztahoval se původně ke všem sazům s pražci - dnes názvy saz a baglama kolísají) , struny ve třech sborech v uspořádání tři, dvě a dvě. Modifikace bağlamy je kisa sap bağlama krátkokrký saz s devatenácti pražci, někdy označovaný jako ženský.
  • Bozuk saz
  • Meydan sazi
  • Aşik sazı
  • Divan sazi - velký saz, s basovějším zvukem
  • Bas sazi

Významní hráči

Ashig Alasgar, Parisa Arsalani, Hasan Genc, Neşet Ertaş, Orhan Gencebay, Hasret Gültekin, Ahmet Koç, Erol Parlak, Arif Sağ, Karl Sanders, Nevzat Eser

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.