Samuel Belluš

Vystudoval gymnázium v Banské Bystrici a právnickou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě. Roku 1940 získal titul doktora práv.[1]

Po studiích působil do roku 1946[1] jako advokát ve Zvolenu a Bratislavě. Angažoval se v Slovenské národní straně.[3] Členem SNS byl až do roku 1938.[4] Byl předsedou Ústředí evangelického studentstva, členem Kuzmányho kruhu a Klubu národních akademiků.[1] Protestoval proti odtržení Slovenska od Československa.[4]

Za války byl členem odboje a podílel se na Slovenském národním povstání. Zasedal v povstalecké Slovenské národní radě.[3][1] Účastnil se v delegaci Slovenské národní rady, která 1. června 1945 jednala s prezidentem Edvardem Benešem a řešila mimo jiné postavení Slovenska v obnovené republice.[5]

V 6. Sboru pověřenců a 7. Sboru pověřenců zastával od září 1945 do listopadu 1947 post pověřence pro informace.[6] Ze Sboru pověřenců byl vytlačen v listopadu 1947 poté, co došlo k proměně silových poměrů v souvislosti s nástupem slovenských komunistů proti nekomunistickým silám na Slovensku.[7]

V letech 1945–1946 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění za Demokratickou stranu. Mandát obhájil v parlamentních volbách v roce 1946 a stal se poslancem Ústavodárného Národního shromáždění, přičemž po únorovém převratu přešel krátce do Strany slovenské obrody, která byla nástupnickou platformou Demokratické strany, loajální ke komunistickému režimu.[8][9]

V roce 1948 emigroval do Velké Británie, kde se v roce 1949 stal vedoucím studijního oddělení CIO. Poté odešel do SRN a stal se ředitelem československého oddělení stanice Svobodná Evropa.[3] Byl členem Rady svobodného Československa[10]. V roce 1991 se stal nositelem Řádu Tomáše Garrigua Masaryka. Jeho bratr Martin Belluš (1911–1977) byl významným slovenským lékařem, jeho synovec Pavel Belluš (1930–2014) byl prvoligovým fotbalovým brankářem.