Samovznícení

Hromady sena[2] a kompostu[3] se mohou samovolně vznítit v důsledku tepla vznikajícího při bakteriálním kvašení. Lněný a dánský olej v uzavřeném prostoru (např. hromada hadrů nasáklých olejem ponechaná v nezakryté nádobě, zejména pokud se hadry následně použijí s rozpouštědlem k vyčištění oleje) mohou oxidovat, což vede k nahromadění tepla, a tím ke vznícení.[4][5] Uhlí se může samovolně vznítit, pokud je vystaveno působení kyslíku, který způsobuje jeho reakci a zahřívání, pokud není zajištěno dostatečné větrání pro chlazení.[6] Oxidace pyritu je často příčinou samovznícení uhlí ve starých důlních odkalištích. Pistáciové ořechy jsou při skladování velkého množství vysoce hořlavé a jsou náchylné k samozahřívání a samovznícení.[7] Velké hromady hnoje se mohou samovznítit za podmínek extrémního horka. Bavlna a len se mohou vznítit, když přijdou do styku s vícenenasycenými rostlinnými oleji (lněné semínko, masážní oleje); bakterie tyto materiály pomalu rozkládají, přičemž vzniká teplo. Pokud jsou tyto materiály skladovány tak, že teplo nemůže unikat, zvyšuje se rychlost rozkladu a tím i rychlost hromadění tepla. Jakmile je dosaženo teploty vznícení, dochází k hoření za přítomnosti okysličovadel (kyslíku). Dusičnanový film se při nesprávném skladování může zhoršit do extrémně hořlavého stavu a vznítit se.

Seno je jedním z nejčastěji studovaných materiálů v oblasti samovznícení. Je velmi obtížné stanovit jednotnou teorii toho, co se děje při samovznícení sena, protože se liší druhy trávy používané při přípravě sena a různé lokality, kde se seno pěstuje. Předpokládá se, že k nebezpečnému zahřívání dojde u sena, které obsahuje více než 25 % vlhkosti. K největšímu počtu požárů dochází během prvních dvou až šesti týdnů skladování, přičemž k většině dochází ve čtvrtém nebo pátém týdnu.

Proces může začít mikrobiologickou činností (bakterie nebo plísně), ale v určitém okamžiku musí proces přejít v chemický. Mikrobiologická aktivita také omezí množství kyslíku dostupného v senu. Zdá se, že vlhkost je poměrně důležitá bez ohledu na proces. Při teplotě 100 °C absorbovalo vlhké seno dvakrát více kyslíku než seno suché. Existují domněnky, že složité sacharidy přítomné v seně se rozkládají na jednodušší cukry, které se snadněji oxidují.[8]

Čerstvě připravené dřevěné uhlí se může samo rozehřát a vznítit. To je odlišné od ohnisek, která mohou vzniknout při přípravě dřevěného uhlí. Dřevěné uhlí, které bylo vystaveno působení vzduchu po dobu osmi dnů, se nepovažuje za nebezpečné. Záleží na mnoha faktorech, mimo jiné na druhu dřeva a teplotě, při které bylo dřevěné uhlí připraveno.[9]

Samovznícení uhlí bylo důkladně prozkoumáno.[10][11] Tendence k samozahřívání se snižuje s rostoucí kvalitou uhlí. Hnědé uhlí je aktivnější než černé uhlí, které je aktivnější než antracitové uhlí. Čerstvě vytěžené uhlí spotřebovává kyslík rychleji než zvětralé uhlí a čerstvě vytěžené uhlí se samo zahřívá ve větší míře než zvětralé uhlí. Důležitá může být také přítomnost vodní páry, protože rychlost vzniku tepla, které doprovází absorpci vody v suchém uhlí z nasyceného vzduchu, může být řádově vyšší nebo vyšší než u stejného množství suchého vzduchu.[12]

První fází samovolné oxidace uhlí před samovznícením je tzv. zápar.[13] Doba procesu zapařování uhlí je různá a závisí na druhu uhlí a místních podmínkách. Pokročilé stadium záparu v dole se projevuje doutnáním uhelné hmoty, posledním stadiem je vzplanutí otevřeného ohně.[14][15]