Sadko (opera)

Hlavní znakem hudby Sadka je epický recitativ, stylizovaná zpívaná mluva.

Opera Sadko se na jeviště Národního divadla poprvé (a zároveň i naposledy) dostala 31. ledna 1928. Takto pozdní uvedení překvapuje při vědomí toho, že pověst o mořeplavci Sadkovi byla v Čechách známa – už roku 1847 ji například pod názvem Mořský car publikovaly Národní listy.[2]

Houslista Sadko se živil tím, že často hrával na svatebních hostinách. Když mu ale odmítli za hraní platit, zůstal bez peněz. Jednou se smutný procházel po břehu řeky, sedl si a začal hrát. Když skončil, voda se zpěnila a objevil se mořský bůh (mořský car). Tak velmi se mu líbila Sadkova hudba, že ho pozval, aby hrál na hostině v jeho paláci, že se mu dobře odmění. Sadko souhlasil a hned se také ocitl na dně moře. Na hostině se všichni hosté dobře bavili, a přestože byl už Sadko unavený, nechtěli mu dovolit přestat hrát. V tom se objevil bělovlasý stařec a ten mu poradil, že když roztrhne struny svých houslí, může přestat hrát a mořský bůh mu za odměnu nabídne jednu ze svých dcer za ženu. Ale varoval ho, aby si ze všech vybral tu poslední a o svatební noci aby se jí ani nedotkl, jinak se už na zem nevrátí. Sadko struny svého nástroje tedy roztrhl a přestože se mořskému bohu nechtělo, nabídl mu za odměnu jednu ze svých dcer. Sadko si vybíral dlouho, prohlížel si první stovku mořských panen, potom druhou a nakonec třetí. Ale vybral si až tu úplně poslední, která byla ze všech nejkrásnější. O svatební noci se jí ale nechtíc dotkl nohou. Princezna byla tak studená, až se Sadko probudil. Zjistil, že leží na břehu řeky a nohu má ponořenou v ledové vodě. Ta mu zůstala už navždy chromá. Vedle sebe objevil pytel zlata, ze kterého mohl až do své smrti žít jako pán.[3]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Sadko (opera) na Wikimedia Commons