Süe Su-su

Süe Su-su se narodila v Su-čou nebo Ťia-singu, už soudobé zdroje se v tom rozcházejí.[1] Podle historika Čchien Čchien-iho část dětství strávila v Pekingu.[2] Jako kurtizána žila v 80. letech 16. století v obvodu Čchin-chuaj v Nankingu,[3] kde v prostředí kurtizán a literátů a úředníků je navštěvujících získala postavení slavné celebrity.[4][1]Z pozice slavné kurtizány si mohla dovolit vybíravost, jejím nárokům na partnera vyhověli pouze vzdělaní a učení literáti, nedávala svou přízeň za pouhé peníze, takže její obdivovatelé mohli utratit tisíce liangů (desítky kg) stříbra aniž by z toho měli nějaký užitek.[4]

V 90. letech 16. století se vrátila do Pekingu, kde její večírky a literární setkání, stejně jako lukostřelecké soutěže, ještě zvýšily její slávu.[5] Sama o sobě mluvila jako o „potulném rytíři“ (jou-sia),[1][6] říkala si podle slavné válečnice minulosti;[2] a vybrala si přezdívku Wu-lang (五郎, doslova „pátý družiník“).[5] „Potulná rytíř(ka)“ ji říkali i bibliofil Chu Jing-lin a Fan Jü-lin, tajemník na ministerstvu vojenství.[5] Zjevně měla ráda vojenství a využívala svého postavení k ovlivňování vojenských záležitostí, například při jedné příležitosti opustila svého milence Jüan Pao-teho, když odmítl financovat výpravu proti Japoncům v Koreji.[1][2]

Někdy po roce 1605 ukončila svou kariéru kurtizány a vdala se za spisovatele a úředníka Šen Te-fua.[5] Byla vdaná několikrát, přičemž manželství se uzavírala z její iniciativy,[7] ale žádný svazek nevydržel delší dobu. Kromě Šen Te-fua se vdala také za generála Li Chua-lunga, uměleckého kritika Li Ž’-chua a později jistého obchodníka ze Su-čou.[5] Přestože chtěla děti, nikdy žádné neměla.[8]

Ke konci života konvertovala k buddhismu a žila v ústraní.[4][1] Dokonce i ve svých osmdesátinách, již po zániku mingského státu, však byla stále literárně aktivní, ve svém domě u Západního jezera bavila umělkyně jako Chuang Jüan-ťie a I Lin.[4][5] Se svou buddhistickou přítelkyní Jang Ťiang-c’ (sestrou její kolegyně-kurtizány Liou Žu-š’) se vydala na poutě na posvátné hory, jako Lu-šan a E-mej-šan.[9] Datum její smrti je nejisté, některé zdroje naznačují, že mohla žít ještě v 50. letech 17. století, zatímco jiné kladou její smrt do konce 30. nebo začátku 40. let. Čchien Čchien-i o ní jako o již mrtvé mluví v práci vydané roku 1652, takže musela zemřít někdy před tímto datem.[5]

Süe Su-su: Lan ču sung mej tchu („Orchidej, bambus, borovice a švestka“)

Uznávaná malířka už v mládí,[4] se proslavila svým uměleckým talentem. Její práce byly srovnávány s díly Čchen Čchuna.[10] jedna z jejích maleb byla považována za „nejuznávanější dílo svého druhu v celém mingském období“,[2] a soudobí kritici oceňovali její „mistrovskou techniku“.[2] Chu Jing-lin ji měl za vynikající malířku, které se stěží někdo vyrovná[1] a prohlašoval, že „v malbě bambusu a orchidejí překonává kohokoliv“.[4] Obdivoval ji i slavný malíř a kritik Tung Čchi-čchang;[4] který soudil, že „žádná [z jejích maleb] nepostrádá úmysl a ducha, blížícího se k božskému“.[1] Ačkoliv malovala obvyklé žánry, krajiny, amus, květy (zvláště orchideje), je známá především svými figurálními obrazy, což byl – ve srovnání s tvorbou jiných kurtizán – neobvyklé.[4] její práce vlastní řada muzeí v Číně, ale i Honolulu Museum of Art a San Francisco Asian Art Museum.[11]

Süe pravidelně doplňovala své malby vlastními básněmi a publikovala dva svazky prózy a poezie, z nichž se jeden zachoval. Chua suo š’ (花瑣事) je sbírka krátkých esejů a anekdot o různých květinách, zatímco ztracená Nan jou cchao (南游草) zřejmě obsahovala výběr jejích básní týkajících se jejího života kurtizány. Řadu z nich převzaly různé pozdě mingské a raně čchingské antologie.[5] Podle Chu Jing-lina „její poezie, třebaže postrádající volnost, ukazuje talent vzácný mezi ženami“.[1] Süe si často vyměňovala básně a obrazy se svými klienty, za jejich umělecká díla.[1]

Přestože vynikala v poezii, malbě a vyšívání, dovedností, kterou se odlišila od ostatních kurtizán a vytvořila kolem ní kult celebrity, byl její talent pro lukostřelbu. Její zvládnutí tradičně mužského umění jí dělalo zvláště přitažlivou pro tehdejší literáty.[5][9] Provozovala ji v Pekingu jako dítě,[4] a rozvíjela své dovednosti během pobytu ve společnosti důstojníků v odlehlých regionech Číny. Jezdci místních kmenů tam byli ohromeni její střelbou, čímž se stala místní celebritou.[2] Později veřejně předváděla své dovednosti v Chang-čou, za velkého zájmu publika.[4][2]