Síťová architektura

Počátek síťové architektury se datuje již od vzniku prvních sítí. Jednalo se však o řešení, které probíhalo v jedné konkrétní firmě, tzv. proprietárně. Vznikly tak architektury jako SNA firmy IBM nebo DECnet společnosti Digital Equipment Corporation.[1] Nicméně toto řešení nebylo nijak populární a tak se uvažovalo o něčem ne-proprietárním, tedy vytvořit otevřenou síťovou architekturu. Postupem času vznikly hlavní dvě koncepce.

Porovnání TCP/IP a modelu ISO/OSI

Jako první se vytvoření otevřené struktury ujala organizace International Organization for Standardization (ISO). Původní plán byl vytvořit kompletní architekturu otevřených systémů (zvaná též OSA, původem v anglickém Open Systems Architecture). Projekt se však ukázal jako složitější a tak organizace byla nucena vytvořit "pouhý" referenční model. Vznikl tak finální název "Open Systems Interconnection", zkratkou OSI.[1] Výsledkem tedy byl referenční model ISO/OSI, který pracuje se sedmi vrstvami. Každá vrstva komunikuje pouze s partnerskou vrstvou jiného uzlu a s vrstvou buď nižší nebo vyšší. Nižší vrstva poskytuje svoje služby vyšší vrstvě a vyšší vrstva využívá služeb nižší vrstvy.[2]

Protože model ISO/OSI byl v konečné fázi redukován i o protokoly, vytratila se z něho praktická použitelnost. Měl však být využit v členských státech, které by postupně model zaváděly do praxe. I přes některé snahy nebylo možné tuto snahu realizovat z důsledku malého počtu výrobků na trhu, které by tento model podporovaly.[3]

Rodina protokolů TCP/IP vznikla v sedmdesátých letech. Vytvořilo ji Ministerstvo obrany USA původně pro vojenské účely pod názvem ARPANET, který se později dostal i na americké univerzity. Zde však již nevyhovovaly stávající protokoly, především protokol NCP, a 1. ledna 1983 definitivně rodící se Internet přestal používat NCP a začal využívat koncepci TCP/IP.[4] Architektura TCP/IP využívá pouze čtyř vrstev. Z těchto čtyř vrstev však protokoly TCP/IP "obsazují" jen tři nejvyšší. U nejnižší vrstvy (vrstvy síťového rozhraní) se počítá s tím, že zde budou využity takové přenosové mechanismy, jaké jsou k dispozici, a které "pochází odjinud" (tj. nejsou součástí TCP/IP). Může jít třeba o Ethernet, o Wi-Fi, o technologie ATM či Frame Relay, nebo o xDSL (ADSL) atd.[3]

Mezitím co se referenční model ISO/OSI prosazoval do praxe, předstihla ho rodina protokolů TCP/IP. ISO/OSI model byl totiž původně navržen jako systém, který bude poskytovat spojované a spolehlivé služby. Snažil se tedy zajistit spolehlivost přenosu až do komunikační podsítě (včetně) a která v důsledku toho musela být poměrně složitá, zatímco k ní připojované hostitelské počítače měly mít relativně jednoduchou úlohu. Později se však ukázalo, že tímto řešením se zaměstnávají všechny vrstvy modelu.

Na druhou stranu TCP/IP vycházela z předpokladu, že zajištění spolehlivosti je problémem koncových účastníků komunikace, a mělo by tedy být řešeno až na úrovni transportní vrstvy. Nebylo tak třeba řešit spolehlivost, resp. potvrzování a zpětné čekání na odpovědi, a ušetřený čas se mohl využít pro vlastní přenos. Díky tomuto není však protokol TCP/IP tolik spolehlivý jako jeho "rival" ISO/OSI, nicméně poskytuje jednoduchou a rychlou komunikační síť, ke které se připojují hostitelské počítače.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu síťová architektura na Wikimedia Commons
• (česky) Síťový model TCP/IP
• (česky) Síťové modely a architektury Archivováno 28. 2. 2012 na Wayback Machine
• (česky) Principy síťových architektur
• (česky) Model ISO/OSI, TCP/IP Archivováno 18. 9. 2011 na Wayback Machine
• (anglicky) Internet History Archivováno 3. 3. 2000 na Wayback Machine