Roswitha z Gandersheimu

O jejím životě víme jen z nahodilých zmínek v předmluvách jejích spisů. Pocházela patrně z vysoké šlechtické rodiny a do kláštera přišla jako velmi mladá. Studovala tam pod vedením abatyše Gerbergy, neteře císaře Oty I., latinskou literaturu křesťanskou i klasickou (Vergilius, Ovidius a hlavně Terentius, kterým se přímo inspirovala). Nevíme ani, kdy zemřela, jisté je jen to, že roku 973 byla ještě na živu.[1]

Své dílo psala latinsky a uspořádala do tří knih, které obsahují prozaický úvod a vlastní obsah v elegantní klasické formě hexametrů a pentametrů. První kniha obsahuje osm veršovaných legend o Panně Marii a starokřesťanských světcích. Ve druhé knize je šest „dramat“, která v klášterní četbě nahradila frivolní dramata Terentiova. Většinou se jedná o veršované příběhy o lásce a křesťanské ctnosti a statečnosti, podané jako dialogy. Třetí kniha obsahuje dvě veršované kroniky, jednu o císaři Otovi (Gesta Odonis), zachycující léta 919–965, a druhou o založení kláštera, která zachycuje období 846–919.[1]

A. Dürer: Roswitha věnuje svoji veršovanou kroniku císaři Otovi I. V pozadí abatyše Gerberga. (1501)

Koncem 15. století objevil norimberský humanista Conrad Celtis v knihovně kláštera sv. Emmerama v Řezně rukopis jejích básní, což vyvolalo velké nadšení. Konečně měli Němci tak staré a dokonalé latinské básně jako doklad dávné vzdělanosti. Roku 1501 dílo vyšlo v Norimberku s ilustracemi z dílny A. Dürera. Od 19. století se Roswitha stala argumentem v debatách o vzdělanosti žen, snažili se jí využít němečtí nacionalisté i genderové hnutí a po roce 1973 se stala symbolem města Gandersheimu, které pořádá její festival a uděluje její cenu.[1] Planetka 615 se jmenuje Roswitha.