Rorate

Rorate coeli (caeli) desuper (Rosu dejte, nebesa shůry) jsou úvodní slova biblické pasáže Iz 45,8 (ve znění Vulgáty). V době adventu se objevují v různých formách křesťanské bohoslužby.

Mešní introit
Chorální notace latinského introitu Rorate coeli

Nejprve jde o antifonu mešního introitu používaného zejména na čtvrtou neděli adventní a při votivních mších k poctě Panny Marie v době adventu. Text antifony zní

Rorate coeli desuper et nubes pluant iustum: aperiatur terra, et germinet Salvatorem.
Rosu dejte, nebesa shůry, a oblaka pršte spravedlivého! Otevři se, země, a vydej Spasitele!

Celek introitu je tvořen touto antifonou, žalmovým veršem (žalm 19,2), doxologií Sláva Otci a opakováním antifony.

V lucemburských Čechách vznikl pro adventní mše specifický repertoár menzurálních písní a sylabizovaných chorálních zpěvů (několika různými českými texty byl "podložen" mj. právě chorální introit Rorate coeli); pro tento zpěv i pro mše, při kterých zazníval, se vžilo označení roráty.


Antifona oficia

V době adventní se zpěv s tímto textem objevuje i jako antifona na různých místech hodinkového oficia.

Strofický zpěv
Refrén a začátek první strofy zpěvu Rorate coeli desuper

S textem Rorate coeli je nakonec spojen strofický zpěv vytvořený pravděpodobně ve Francii začátkem 17. století. Text strof parafrázuje různé starozákonní pasáže, text refrénu se shoduje s první polovinou textu adventního introitu.

Text
Latinský text Volný český překlad
Refrén: Rorate caeli desuper,
et nubes pluant justum.
 Refrén: Dej rosu, nebe nad námi,
ať z oblak skane spása.

Ne irascaris Domine,
ne ultra memineris iniquitatis:
ecce civitas Sancti facta est deserta:
Sion deserta facta est:
Jerusalem desolata est:
domus sanctificationis tuae et gloriae tuae,
ubi laudaverunt te patres nostri.

Odlož hněv svůj, ó Pane náš
a zapomeň už na naše nepravosti.
Hle, tvé svaté město je pouští,
opuštěný je Sión,
Jeruzalém je liduprázdný.
To místo tobě zasvěcené, dům tvé slávy,
kde k chvále tvé zpívali otcové naši.

Peccavimus, et facti sumus tamquam immundus nos
et cecidimus quasi folium universi:
et iniquitates nostrae quasi ventus abstulerunt nos:
abscondisti faciem tuam a nobis,
et allisisti nos in manu iniquitatis nostrae.

Pro hříchy své stali jsme se lidem nečistým
a odpadli jsme jako zvadlé listí.
Jako vichr nás uchvátily naše viny,
když jsi před námi ukryl svou tvář
a vydal nás napospas nepravosti naší.

Vide Domine afflictionem populi tui,
et mitte quem missurus es:
emitte Agnum dominatorem terrae,
de Petra deserti ad montem filiae Sion:
ut auferat ipse jugum captivitatis nostrae.

Pohlédni, Pane, na ponížení lidu svého,
ať přijde ten, jenž přijít má.
Pošli Beránka, ať vládne zemi
od skály na poušti až k hoře siónské dcery.
Ať on sám sejme jho poroby naší.

Consolamini, consolamini, popule meus:
cito veniet salus tua:
quare maerore consumeris,
quia innovavit te dolor?
Salvabo te, noli timere,
ego enim sum Dominus Deus tuus,
Sanctus Israël, Redemptor tuus.[1]

Přijmi útěchu, přijmi útěchu, můj lide drahý,
neboť blízko je tvoje spása.
Proč se stále trápíš v úzkostech,
proč tě bolest svírá?
Zachráním tě, neboj se, doufej!
Vždyť já to jsem, já Hospodin, Pán a Bůh tvůj,
Izraelův svatý a spása tvoje.[2]

Odkazy

Poznámky
  1. Kancionál, č. 128 https://kancional.cz/128
  2. Tamtéž

Související články
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.