Ronald Munro–Ferguson, 1. vikomt Novar

Ronald Munro–Ferguson, vikomt Novar

Pocházel z bohaté skotské rodiny, byl synem plukovníka a poslance Roberta Fergusona (1802–1868). Po ženské linii byl jeho předkem generál Sir Hector Munro (1726–1805), po němž Fergusonové přijali v roce 1864 příjmení Munro–Ferguson spolu s dědictvím zámku Novar House a pozemků o rozloze 8 000 hektarů ve Skotsku. Ronald studoval na vojenské akademii v Sandhurstu a od mládí sloužil v armádě, kde dosáhl hodnosti kapitána. V letech 1884–1885 a 1886–1914 byl členem Dolní sněmovny za Liberální stranu. V letech 1886 a 1892–1894 byl tajemníkem ministra zahraničí hraběte z Rosebery, v jeho vládě pak v letech 1894–1895 zastával nižší post lorda pokladu. I když byl členem Liberální strany, zastával prokonzervativní imperialistické názory, takže po nástupu liberálů k moci v roce 1905 nezískal přes nesporné schopnosti žádný úřad (požádal například o post guvernéra v Bombaji, ale byl odmítnut). V roce 1910 byl jmenován členem Tajné rady.

V únoru 1914 převzal úřad generálního guvernéra v Austrálii, krátce poté získal Řád sv. Michala a sv. Jiří. Prestižní post australského generálního guvernéra byl vyvrcholením jeho osobních ambicí a zužitkoval dlouholeté zkušenosti s koloniální politikou, jíž se od mládí zabýval. Na rozdíl od svých předchůdců i nástupců se v Austrálii aktivně věnoval politice, zároveň ale projevil dostatek diplomatických schopností a do vnitřního uspořádání nijak nezasahoval. Za první světové války prosadil autoritu své funkce a zasloužil se o australskou vojenskou účast v rámci armády Britského impéria. V květnu 1919 oznámil svůj úmysl odstoupit z funkce, ale byl požádán, aby setrval a pomohl organizovat cestu prince waleského do Austrálie v roce 1920. Novým generálním guvernérem se pak stal konzervativní politik Henry William Forster.

Zámek Novar House (Skotsko), sídlo rodiny Munro–Ferguson

Po návratu do Anglie získal titul vikomta a stal se členem Sněmovny lordů (1920), v roce 1922 byl viceprezidentem výboru Tajné rady pro školství a v letech 1922–1924 zastával funkci ministra pro Skotsko. Po ukončení aktivní politické dráhy získal Řád bodláku (1926), nadále ale působil v řadě čestných funkcí ve Skotsku, více se ale věnoval svým soukromým zájmům. Od roku 1926 byl zástupcem místodržitele v hrabstvích Fife a Ross a získal čestné doktoráty na univerzitách v St Andrews a Edinburghu, byl též rytířem francouzského Řádu čestné legie.

Lady Helen Munro–Ferguson, rozená Hamilton–Temple–Blackwood (1865–1941)

V roce 1889 se oženil s Helen Hamilton–Temple–Blackwood (1865–1941), dcerou diplomata a indického místokrále 1. markýze Dufferina (seznámil se s ní v Indii, kam doprovázel jako tajemník hraběte z Rosebery, Helenin otec byl tehdy indickým místokrálem). Helen za první světové války pracovala jako zdravotní sestra pro Mezinárodní červený kříž. Jejich manželství zůstalo bez potomstva a titul vikomta zanikl.

Písemnosti vikomta Novara jsou důležitým pramenem pro dějiny Austrálie za první světové války, zvláště významná je korespondence s jeho přítelem Cecilem Rice, s nímž se seznámil v diplomatických službách hraběte z Rosebery (Cecil Rice byl v letech 1913–1918 britským velvyslancem v USA).