Hatérie

Hatérie; Stratigrafický výskyt: Trias až recent, asi před 242 až současnost
	Haterie novozélandská (Sphenodon punctatus)
Vědecká klasifikace
Říše	živočichové (Animalia);
Kmen	strunatci (Chordata);
Podkmen	obratlovci (Vertebrata);
Třída	plazi (Reptilia);
Podtřída	lepidosauria;
Řád	hatérie (Sphenodontida); Williston, 1925
	Rozšíření recentních forem hatérií (druhů). Hatérie novozélandská (Sphenodon punctatus) – kolečka; hatérie Guentherova (Sphenodon guntheri) – čtverečky. Rozšíření recentních forem hatérií (druhů). Hatérie novozélandská (Sphenodon punctatus) – kolečka; hatérie Guentherova (Sphenodon guntheri) – čtverečky.
čeledi
	†Gephyrosauridae; †Pleurosauridae; hatériovití (Sphenodontidae);
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hatérie (Sphenodontida) je starobylý řád plazů, zahrnující pouhé dva dosud žijící druhy.

Evoluce

Skupina hatériovitých plazů se dle dostupných fosilních nálezů objevila již na počátku druhohor (raný trias, asi před 245 až 240 miliony let), významnou skupinou byl pak v období pozdního triasu a jury.[1] Většina hatérií vyhynula v době nástupu drobných savců a do dnešní doby přežily jen dva druhy, spadající do jedné čeledi. Vyskytují se na přibližně dvaceti ostrovech při pobřeží Nového Zélandu. Nový Zéland se oddělil od pevniny ještě předtím, než se na něj savci dostali. Hatérie a další plazi zde tedy neměli konkurenci. V období triasu až křídy byla tato skupina rozšířená i na území dnešní Jižní Ameriky.[2][3]

Před 190 miliony let (v období rané jury) byli hatériovití rozšíření také na území Severní Ameriky, jak ukázaly objevy z americké Arizony.[4]

Popis

Hatérie nepatří mezi ještěry. Odlišují se od nich výrazně kratšíma nohama, výraznýma tmavýma očima, bílými výrůstky na hlavě a hřbetě. Jejich hlava má zobákovitý útvar. Hatérie jsou dlouhověké, dožívají se i výrazně přes 100 let.[5] Živí se hmyzem a jinými bezobratlými živočichy. Aktivní jsou především v noci.

Hatérie mají tak pomalý metabolismus, že dokáží zadržet dech až na 1 hodinu.^[zdroj?!] Jsou i všeobecně celkově pomalé.

Hatérie má zachované některé primitivní znaky: zuby jsou srostlé s čelistmi, nemá plně osifikovanou chordu, na břiše a krku se nachází zbytky žeber a má poměrně dobře vytvořený parietální otvor s temenním okem a alespoň v mládí jím vidí.

Ekologie

Samice klade až 15 vajíček s bílou skořápkou. Mláďata se líhnou za 13–15 měsíců. Zajímavé je soužití hatérie s ptáky buřňáky, kteří hnízdí v norách, ve kterých žije i hatérie.

Systematika

Původně byly hatérie klasifikovány takto:

čeleď: hatériovití (Sphenodontidae)
- druh: hatérie novozélandská (Sphenodon punctatus)
- druh: hatérie Guentherova (Sphenodon guntheri)

V roce 2009 vyšla genetická studie, jež doporučuje sloučení obou druhů do jednoho s tím, že jde o pouhé geografické varianty.[6] Některé autority a instituce však stále uznávají původní klasifikaci.[7]

V srpnu roku 2020 bylo oznámeno kompletní rozluštění genomu hatérie.[8]

Odkazy

Reference

Tiago R. Simões, Michael W. Caldwell & Stephanie E. Pierce (2020). Sphenodontian phylogeny and the impact of model choice in Bayesian morphological clock estimates of divergence times and evolutionary rates. BMC Biology. 18. Article number: 191. doi: https://doi.org/10.1186/s12915-020-00901-5
Sebastián Apesteguía, Fernando F. Garberoglio & Raúl O. Gómez (2021). Earliest tuatara (Lepidosauria: Sphenodontinae) from southern continents. Ameghiniana. 58 (5): 416-441. doi: https://doi.org/10.5710/AMGH.13.07.2021.3442
Chambi-Trowell, S. A. V.; et al. (2021). The diversity of Triassic South American sphenodontians: a new basal form, clevosaurs, and a revision of rhynchocephalian phylogeny. Journal of Systematic Palaeontology (advance online publication). doi: https://doi.org/10.1080/14772019.2021.1976292
Tiago R. Simões, Grace Kinney-Broderick & Stephanie E. Pierce (2022). An exceptionally preserved Sphenodon-like sphenodontian reveals deep time conservation of the tuatara skeleton and ontogeny. Communications Biology. 5: 195. doi: https://doi.org/10.1038/s42003-022-03144-y
https://fossilsandotherlivingthings.blogspot.com/2021/02/tuatara-one-of-kind-survivor.html
HAY, Jennifer M.; SARRE, Stephen D.; LAMBERT, David M. Genetic diversity and taxonomy: a reassessment of species designation in tuatara (Sphenodon: Reptilia). Conservation Genetics. 2010-06-01, roč. 11, čís. 3, s. 1063–1081. Dostupné online [cit. 2020-11-22]. ISSN 1572-9737. DOI 10.1007/s10592-009-9952-7. (anglicky)
JOHNS, Amanda. Sphenodon guntheri (Brothers Island tuatara). Animal Diversity Web [online]. 2012 [cit. 2020-11-22]. Dostupné online. (anglicky)
Gemmell, N. J.; et al. (2020). The tuatara genome reveals ancient features of amniote evolution. Nature. doi: https://doi.org/10.1038/s41586-020-2561-9

Literatura

Felix Vaux, Mary Morgan‐Richards, Elizabeth E. Daly & Steven A. Trewick (2018). Tuatara and a new morphometric dataset for Rhynchocephalia: Comments on Herrera‐Flores et al. Palaeontology. doi: https://doi.org/10.1111/pala.12402
Jorge A. Herrera‐Flores, Thomas L. Stubbs & Michael J. Benton (2018). Reply to comments on: Macroevolutionary patterns in Rhynchocephalia: is the tuatara (Sphenodon punctatus) a living fossil? Palaeontology. doi: 10.1111/pala.12404
Neil Gemmell; et al. (2019). The tuatara genome: insights into vertebrate evolution from the sole survivor of an ancient reptilian order. bioRxiv (preprint). doi: https://doi.org/10.1101/867069
Paulo R. Romo de Vivar, Agustín G. Martinelli, Annie Schmaltz Hsiou & Marina Bento Soares (2020). A New Rhynchocephalian from the Late Triassic of Southern Brazil Enhances Eusphenodontian Diversity. Journal of Systematic Palaeontology. doi: https://doi.org/10.1080/14772019.2020.1732488
Macey, J. R.; et al. (2020). Evidence of two deeply divergent co-existing mitochondrial genomes in the Tuatara reveals an extremely complex genomic organization. Communications Biology. 4: 116. doi: https://doi.org/10.1038/s42003-020-01639-0
Ben T. Kligman, Warren C. McClure, Mark Korbitz & Bruce A. Schumacher (2021). New sphenodontian (Reptilia: Lepidosauria) from a novel Late Triassic paleobiota in western North America sheds light on the earliest radiation of herbivorous lepidosaurs. Journal of Paleontology. doi: https://doi.org/10.1017/jpa.2021.22

Externí odkazy

Článek o hatérii na webu DinosaurusBlog (česky)

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.

[1] Tiago R. Simões, Michael W. Caldwell & Stephanie E. Pierce (2020). Sphenodontian phylogeny and the impact of model choice in Bayesian morphological clock estimates of divergence times and evolutionary rates. BMC Biology. 18. Article number: 191. doi: https://doi.org/10.1186/s12915-020-00901-5

[2] Sebastián Apesteguía, Fernando F. Garberoglio & Raúl O. Gómez (2021). Earliest tuatara (Lepidosauria: Sphenodontinae) from southern continents. Ameghiniana. 58 (5): 416-441. doi: https://doi.org/10.5710/AMGH.13.07.2021.3442

[3] Chambi-Trowell, S. A. V.; et al. (2021). The diversity of Triassic South American sphenodontians: a new basal form, clevosaurs, and a revision of rhynchocephalian phylogeny. Journal of Systematic Palaeontology (advance online publication). doi: https://doi.org/10.1080/14772019.2021.1976292

[4] Tiago R. Simões, Grace Kinney-Broderick & Stephanie E. Pierce (2022). An exceptionally preserved Sphenodon-like sphenodontian reveals deep time conservation of the tuatara skeleton and ontogeny. Communications Biology. 5: 195. doi: https://doi.org/10.1038/s42003-022-03144-y

[5] ttps://fossilsandotherlivingthings.blogspot.com/2021/02/tuatara-one-of-kind-survivor.html

[6] HAY, Jennifer M.; SARRE, Stephen D.; LAMBERT, David M. Genetic diversity and taxonomy: a reassessment of species designation in tuatara (Sphenodon: Reptilia). Conservation Genetics. 2010-06-01, roč. 11, čís. 3, s. 1063–1081. Dostupné online [cit. 2020-11-22]. ISSN 1572-9737. DOI 10.1007/s10592-009-9952-7. (anglicky)

[7] JOHNS, Amanda. Sphenodon guntheri (Brothers Island tuatara). Animal Diversity Web [online]. 2012 [cit. 2020-11-22]. Dostupné online. (anglicky)

[8] Gemmell, N. J.; et al. (2020). The tuatara genome reveals ancient features of amniote evolution. Nature. doi: https://doi.org/10.1038/s41586-020-2561-9