Otonská renesance

Otonská renesance je období evropské kultury a vzdělanosti. Má těžiště v pozdějším Německu, tehdy východní Frankii. Francie byla v téže době označována jako západní Frankie, byla jedním ze dvou center karolínské renesance, v této době spíše stagnuje.

Hlavním rysem otonské renesance je rozvinutí karolínské kultury do někdejšího území antické Římské říše pod heslem Renovatio imperii. V tomto smyslu patří k jejím znakům „mocné posunutí hranic západoevropské kulturní renesance na východ a na sever […] děje se to politicko-vojenskou mocí německé říše, jež vloučí zároveň do svého státního celku – na rozdíl od Polska a Uher – Slovany Polabské a země České.“[1]

V užším, kulturně historickém významu značí termín otonská renesance dobu panování otonské dynastie, tj. Oty II., Oty III. a Jindřicha II.. Z hlediska kulturního, uměleckého i filosofického je otonská renesance dovršením renesance karolínské, díky sňatkové politice Otonů a působení byzantských umělců je ovšem posílena o rysy byzantské kultury.

Hlavní přínos otonské renesance je v šíření antické filozofie a písemnictví a ve výtvarném umění. V chrámové architektuře se objevily nové stavebí typy. Portrétní umění je prezentováno jak v iluminovaných rukopisech (zejména Zlatý kodex z Řezna, Zlatý kodex z Echternachu, Liutharův evangeliář z Reichenau, nyní v Cáchách), tak v kamejích. Rozvoj liturgického zlatnictví a klenotnictví je doložen například královskou korunou z Essenu.