Rebutia ithyacantha

Botanická zahrada UK Praha

Stonek stlačeně kulovitý, 15 – 25 mm vysoký a 20-40 mm široký, převážně jednotlivý, se sníženým temenem, s dlouhým kůlovitým kořenem, v kultuře poněkud odnožující a později více protáhlý, vytvářející krátké sloupky; pokožka světle zelená. Žeber asi 12 -18, rozložená do 3 - 5 mm dlouhých, 2 – 3 mm vysokých hrbolků; areoly 4 – 6 mm vzdálené, kruhovité až eliptické, 3 – 4 mm široké, šedě až nažloutle plstnaté. Otrnění husté, silnější, často zcela zahalující tělo, okrajových trnů 15 – 17, paprskovitě roztažené, 4 - 15 mm dlouhé, středový trn 1 – 2, odstávající, 10 – 15 mm dlouhý, v kultuře okrajové trny až 20 mm a středové až 40 mm dlouhé, všechny trny tenké jehlovité, tuhé, v mládí hnědé, později až bělavě šedé, snížené temeno neuspořádaně pokryté vyčnívajícími hnědými trny.

Květy samosprašné, vznikající ze spodních částí stonku, u větších rostlin z boku těla, nálevkovité, 30 - 35 mm dlouhé, na konci 20 – 25 mm široké; květní lůžko kulovité, asi 4 mm široké, světle nažloutle hnědé, se zašpičatělými, asi 1,5 mm dlouhými šupinami s bílými zvlněnými vlasy; květní trubka 10 - 14 mm dlouhá, asi 4 mm tlustá, část slabě zahnutá, růžově zbarvená, s několika světle hnědě nažloutlými šupinami s malým množstvím vlnitě zohýbaných bílých vlasů v jejich paždí; vnější okvětní lístky kopisťovité, asi 14 mm dlouhé a 5 mm široké, na vnější straně světle fialově červené, na vnitřní straně leskle červenooranžové; vnitřní okvětní lístky kopinaté, asi 16 mm dlouhé a 5 mm široké, zářivě jasně oranžově červené; nitky bílé, vznikající v horní třetině květní trubky až po bázi okvětních lístků, 5 – 8 mm dlouhé, vnitřní kratší, prašníky žluté; čnělka bílá, asi 18 mm dlouhá, 1,5 mm tlustá, pevně uzavřená v trubce, v dolní části volně srostlá s její stěnou, blizna věnčitá, s 5 – 7 světle žlutými, 2 mm dlouhými, dosti silnými rameny. Plod kulovitě vejčitý, načervenale hnědý, tenkostěnný, s několika šupinami s krátkými bílými zakroucenými vlasy. Semena protáhlá, přímá až slabě zahnutá, 1 – 1,2 mm dlouhá 0,8 – 0,9 mm široká, testa černá, bradavčitá, pokrytá zbytky jemné blanky arilu.

Jednotlivé sběry, které jsou se jménem R. ithyacantha spojovány, vykazují jen velmi malou proměnlivost, která se většinou omezuje jen na vliv kultury na vybarvení, hustotu a sílu otrnění. Zajímavé je, že v kultuře rostliny často vytvářejí výrazně silnější otrnění, než bylo uvedeno v prvotních popisech Vliv kultury se do značné míry projevuje rovněž na velikosti a tvaru stonků a podobně jako u příbuzných taxonů jsou také zde velikost a vybarvení květů závislé na době kvetení, první den jsou květy po otevření menší a většinou mají také sytější vybarvení. Mezi sběry připojenými k R. ithyacantha případně k R. fiebrigii var. vulpes také nelze pozorovat žádné podstatnější rozdíly, snad jen ve vybarvení a celkovém vzhledu otrnění, což je však také znak nejvíce reagující na podmínky kultury.

R. ithyacantha pochází z Bolívie, z departamentu Santa Cruz, jako místo nálezu bylo v prvotním popisu označena provincie Valle Grande, blízko Comarapa, v nadmořské výšce 2200 m. Typ ze sběru M. Cárdenase č. 6312 ze září 1969 byl založen v Herbarium Cardenasianum. Místo nálezu u typového sběru Ritterovy var. vulpes, FR 84b, bylo uvedeno nad Copachuncho v provincii Carrasco (Bolívie, departament Cochabamba), s rozšířením v provinciích Carrasco a Valle Grande. F. Ritter nalezl své rostliny (FR 84b) roku 1958. Jako R. ithyacantha byl označen rovněž sběr A. Laua L 350 z departamentu Santa Cruz (Bolívie, Pucara – Vallegrande Pass v nadmořské výšce 2500 – 2900 m). S otazníkem byl k tomuto druhu přiřazen i sběr WR 67, uvedené místo nálezu tohoto sběru (Bolívie, dep. Chuquisaca, Sucre) však v této souvislosti vyvolává určité pochybnosti. Lokalizace Ritterova sběru do departamentu Tarija u J. Pilbeama je zřejmý omyl.

Roku 1970 popsal M. Cárdenas R. ithyacantha poněkud nečekaně jako Mediolobivia, i když naopak mnoho dalších druhů, včetně těch, které byly a často stále jsou chápány jako součást rodu Sulcorebutia, popisoval jako Rebutia, případně jako Aylostera, rozhodující roli zde zřejmě hrála existence vlasů a naopak absence štětin v paždí šupin na květním lůžku. Jediný další druh, který popsal také jako Mediolobivia, M. hirsutissima, je všeobecně chápán jako Lobivia, nebo nověji spíše jako Echinopsis. S R. ithyacantha zřejmě totožnou nebo alespoň mimořádně blízkou rostlinu popsal pak roku 1980 F. Ritter jako varietu R. fiebrigii (var. vulpes), na úrovni druhu má tedy přednost epiteton ithyacantha, na úrovni variety by přednost mělo naopak epiteton vulpes.

Podle dostupných informací mají semena originální Cárdenasovy rostliny zřetelně asymetrický, protáhlý tvar, charakteristický pro příbuzenský okruh R. fiebrigii, to se týká také semen Ritterova sběru FR 84b, a také Lauova sběru L 350, nikoliv však Rauschova sběru WR 67, kde by semena měla být souměrnější, více okrouhlá. Proti původním popisům se starší rostliny v kultuře stávají zřetelně protáhlé a ve vzhledu těla připomínají více R. kupperiana, květy jsou ale výrazně menší, tvarem zřetelně ukazující na příbuzenský okruh R. fiebrigii.

R. ithyacantha je pěstitelsky velmi zajímavá a nápadná rostlina, svými nároky se nijak neliší od příbuzných druhů. Roste dobře pravokořenná a v kultuře s dostatkem světla a čerstvého vzduchu vytváří výrazné a nápadné otrnění, ochotně kvete a snadno se množí z občasných odnoží i z pravidelně a dostatečně vytvářených semen. Proti údajům v popisech dosahují kulturní rostliny větších rozměrů a v pozdějším stáří často i výrazně sloupovitého vzrůstu, a většinou také výrazně silnějšího a nápadnějšího otrnění.