Radim (Luže)

Nejstarší písemně doložená zmínka o Radimi pochází z konce 14. století. Tehdy se její jméno objevilo na listině datované 8. červnem 1392. Ves patřila mezi šest desítek sídel, které měl v majetku hradní pán z Rychmburku a jejich názvy obsahovala kupní smlouva v tzv. deskovém vkladu.[5] Nutno poznamenat, že ve zmíněné listině je zapsána Radim a Radimice (ve tvaru: Radymye a Radymicze). V podstatě se jednalo o dvě samostatné části. Radim se skládala z několika od horního konce na sebe navazujících statků. Můžeme spekulovat, že jich mohlo být okolo deseti. Poslední z nich se nalézal asi v dnešní polovině vsi. Následovala dlouhá proluka tvořená potokem klikatícím se v mělkém bahnitém úvalu, který z levé strany uvozovala lesem porostlá vysoká táhlá stráň. V první polovině 20. století zde probíhala těžba hlíny pro výrobu cihel. Radimice tvořil jeden velký selský dvůr na samém konci dnešní obce, přibližně v místech dnešního čp. 37, kolem kterého postupně vznikly další usedlosti.

Rozdělenou ves potvrzuje ještě zápis z roku 1544[6], ale během následné výstavby nových domů a přibližování se obou částí místní jméno Radimice nejpozději na počátku 17. století zaniklo.

Obecně lze říci, že vznik Radimi se řadí do období tzv. pozdní kolonizace, kdy osídlování v tomto kraj prováděl benediktýnský klášter v Podlažicích. Není však vyloučeno, že za vznikem vsi stojí úsilí rychmburských pánů, kteří se moc benediktýnů snažili tlumit. Lze konstatovat, že k vykácení zalesněného úvozu potoka (mnohem později nazvaného Svatoanenský) a budoucích polí, mohlo dojít někdy kolem poloviny 14. století.

Lokátor, který dostal vybudování Radimi za úkol, musel mezi příchozí osídlence rozdělit půdu, určit, v jakých rozestupech budou stát jednotlivá hospodářství, kudy se bude ze středu vsi vyhánět dobytek na společnou pastvu, upřesnit konečný obvod pozemku obce atd. Zajišťoval výběr daní, nájmů a jiných poplatků, rozhodoval spory. Byl důležitou osobou a je pravděpodobné, že právě po něm nese Radim i své jméno. Z jiných míst je také historicky doloženo, že lokátoři se stávali i prvními rychtáři a tento úřad býval zpočátku dědičný.[7] Můžeme tedy oprávněně uvažovat o tom, že dnešní čp. 59 kde, jak vzpomínali pamětníci, se říkalo „na rychtě“, mohlo být oním dávným sídlem zakladatele vsi. Výjimečnému postavení by odpovídala i největší výměra polností ve vsi, kterou si tato usedlost udržela až do poloviny 19. století. Po nějaké době, kterou lze odhadnout na jedno či dvě století mohlo dojít k vymření rodu, či odchodu jeho příslušníků jinam, a tak se začal rychtářský úřad stěhovat podle bydliště toho, kdo jej vykonával. Nicméně historická paměť zůstala, a to i přesto, že současná podoba domu (po přestavbě z počátku 20. století) jeho významu v časech minulých na první pohled neodpovídá.

Typově se Radim řadí mezi lesní lánové vsi, tzn., že nemá centrální náves, ale naopak, je rozložena po stranách potoka a komunikace, jež procházejí podélně jejím středem. Z obou stran od jednotlivých statků vybíhaly pruhy pozemků, které k hospodářství dědičně patřily. Přidělená pole byla situována kolmo na obecní plac uprostřed obce a jejich šíře se řídila délkou na hranice obce tak, aby vycházela požadovaná plocha, kterou podle tehdejších možností mohli zemědělci obhospodařit. Tato pozdně středověká struktura rozměření polností je dodnes v katastrálních mapách dobře patrná. V mapách a indikačních skicách stabilního katastru ze 40. let 19. století můžeme majetkové vztahy k pozemkům zcela jasně pozorovat.

Relativní dostatek informací o dění v malých, výlučně zemědělských sídlech jako je Radim, máme až od druhé poloviny 19. století. V časech předcházejících se musíme spolehnout pouze na kompilaci fragmentů údajů z nemnoha dochovaných podkladů. Je jím například další písemná zmínka, jež v roce 1460 potvrzuje v Radimi rychtu. Rychtář tehdy spravoval nejen Radim, ale i část obce Bělá (ta byla rozdělena zhruba napůl mezi dvě vrchnosti – košumberskou a rychmburskou) a také několik samostatných usedlostí v dalších obcích.[8]

Před rokem 1585 začaly neshody mezi radimským rychtářem Mikulášem Pýchou a lužským farářem Matějem Brodským . Do sporu se vložil Václav Javornický, vrchní úředník Rychmburského panství a výsledkem bylo, že se radimští odtrhli od lužského záduší k farnosti na Štěpánově, resp. Skutči. Za všemi náboženskými obřady měli najednou třikrát tak daleko. Po několika letech došlo k zajímavé situaci, že někteří sousedé chodili na faru do Luže a někteří do Skutče. K plnému návratu do Luže došlo až po dvou stoletích při všeobecné reorganizaci římsko-katolických farností v roce 1782.[9]

K velké změně došlo začátkem 17. století u nadřízené vrchnosti. Od založení obce chodili radimští vzdávat účty na hrad Rychmburk. Poté, co jeho majitel hrabě Lev Burian Berka z Dubé přikoupil panství Rosice, došlo k přerozdělení správy vesnic a od roku 1611 byla Radim začleněna na dalších 237 let pod rosický zámek. Při změně museli např. zavést nové gruntovní knihy, a právě z jedné takové, pořízené v roce 1613 můžeme čerpat nejstarší majetkoprávní údaje o radimských sousedech a usedlostech. Zpětně totiž uvádí informace o Radimi až k opravdu vzdálenému roku 1590.[10]

Patentem nařízený soupis obyvatel Čech podle víry z roku 1651 zachytil jména, náboženské vyznání i sociální status i zdejších obyvatel. Najdeme v něm celkem dvanáct sedláků, čtyři chalupníky, jednoho domkáře, deset podruhů a sedm dalších dospělých osob. Tento unikátní pramen je možné doplnit jmény majitelů domů i se stručným popisem jejich hospodářství z tzv. berní ruly sepsané v roce 1654. Tehdy tu komisaři sečetli třináct sedláků, tři chalupníky (z nich jeden byl kovářem a druhý krejčím) a jednoho domkáře provozujícího tkalcovství. Po krizi z období třicetileté války zůstalo ve vsi pět opuštěných statků v ruinách. Na základě obou soupisů můžeme uvažovat, že v Radimi v polovině 17. století žilo přes sto obyvatel.[10]

Rekatolizace probíhající s větší či menší intenzitou od dvacátých let 17. století přinesla problémy i několika radimským rodinám. Dle soupisu poddaných podle víry z roku 1651 tu byla cca polovina obyvatel nekatolického vyznání, ovšem s naznačenou možností přestupu ke katolické konfesi. Ale ještě v polovině 18. století se tu uvádí tři rodiny, které byly označovány za kacířské (Jetoničtí, Kopistové a Kvapilové). Do jednoho z řady tehdejších náboženských procesů se dostal právě Matěj Kopista. Bylo mu 40 let, když musel 28. srpna 1750, před komisí odpřisáhnout, že se vzdává všech kacířských bludů, které dosud vyznával a navždy se již přikloní k církvi katolické. Podepsáním reversu se vyhnul žaláři a dost možná si zachoval i život. Vždyť jen o pár měsíců později byl pro neodvolání své víry sťat na popravišti ve Skutči Jan Kvapil (který mohl být příbuzným radimských Kvapilů). Matěj se však víry svých předků vzdal jen naoko. Podle dalších dokladů totiž ze vsi a panství zběhl i s celou rodinou.[10]

Za vlády Marie Terezie došlo k vydání zákona o číslování domů. V Radimi, obci, jež neměla kostel, školu ani jinou významnou budovu byla zvolena varianta postupu dle směru hodinových ručiček. Výchozím bodem se stal první statek na levé straně silnice od Luže. Někdy na podzim roku 1770, nebo zkraje roku následujícího procházela obcí komise vrchnostenského úředníka, rychtáře a vojáků, která na vrata jednotlivých stavení křídou nebo vápnem psala postupně se zvyšující čísla. Jakmile došli po levé straně vsi až na dolní konec, vraceli se po opačné straně zase nahoru proti proudu potoka.[11]

Radim měla v době této operace s největší pravděpodobností 50 čísel popisných (čp.). Ovšem v následujících třiceti letech došlo k rychlému nárůstu o 17 domů. Novostavby logicky dostávaly nová čísla, a tak se např. stalo, že mezi čp. 20 a 21 se najednou ocitlo čp. 61. A těchto případů byla řada, takže někdy kolem roku 1805 nastalo přečíslování. Tím se přirozený sled domovních čísel sice obnovil, ale pochopitelně ne nadlouho. Naštěstí při další výstavbě v obci nastalo smíření s porušením vzestupné řady čp. a žádné další přečíslování se nekonalo.[11]

Vraťme se ještě ke zmíněnému přírůstku počtu usedlostí. Největší boom nastal v letech 1788-1799, kdy v Radimi vzniklo nejméně dvanáct nových domácností. Jednalo se o dnešní čp. 15, 21, 23, 24, 25, 30, 34, 35, 38, 48, 55, 62. Nárůst způsobilo hlavně dělení statků mezi děti a výstavba chalup na obecním place těmi potomky, na které se žádný větší podíl z rodového statku nedostal.[11]

Z poměrně dlouhé řady dochovaných sirotčích register rosického panství můžeme vysledovat nejen jména zemědělských hospodářů, ale také řemeslnickou činnost chalupníků a domkářů. Například soupisy z let 1772, 1783 a 1795 uvádí v obci nejčastěji krejčí (čp. 6, 8, 11, 12, 15, 19, 27, 41), tkalce (čp. 5, 41, 60) a ševce (čp. 7, 10, 11, 14, 16) a dále kováře (čp. 4), koláře (čp. 13) a zedníka (čp. 9). Také je zmiňován šenkýř v čp. 1 (kde byl současně řeznický krám), koželužna (čp. 63), kde bydleli v roce 1799 tři židovské rodiny a také obecní pastouška čp. 46. Tu obýval obecní slouha – servus vykonávající v obci rovněž ponocenskou službou.[10]

Na konci napoleonských válek měla Radim kolem 320 obyvatel. Robotu museli poddaní odbývat na panských polích a loukách patřících rosickému velkostatku. Radimský šenkýř v čp. 1 také nesměl kupovat pivo a kořalku nikde jinde než v rosickém pivovaru a lihovaru. Ves čítala 63 čísel popisných, respektive 62 a jedno číslo zvláštní pro označení židovského domu – koželužny.[10]

Zemské úřady začaly již od poloviny 18. století dbát o sjízdnost a stavbu nových cest. Většinou za finanční spoluúčasti vrchnosti příslušných panství. Práci odváděli poddaní v rámci robotních povinností. Tento pokrok dorazil v roce 1836 i do Radmi, když se začala stavět silnice z Radimi do Luže. Konstrukce musela odpovídat přísným požadavkům. Vyhloubená trasa byla vyložena štětem z opuky a mezery se vysypávaly a zdusávaly drobným štěrkem a pískem. Tuto dochovanou skladbu bylo dobře vidět při nedávném hloubení výkopů kanalizace. V dalších letech bylo pokračováno až do Nových Hradů. (V letech 1860-61 se pak stavěla první štětem zpevněná a štěrkovaná silnice z Radimi přes Dobrkov na Chrast).

Revoluční rok odstartoval změnu společenského zřízení. Ta, kromě jiného, přinesla konec roboty a poddanství a také vznik obecních samosprávných orgánů. Radim přestala být součástí rosického velkostatku a jako jiné obce si zvolila svůj obecní výbor a svého představeného. Zajímavé je, že jsme novým uspořádáním spadla ves do politického a soudního okresu Chrudim, ale farností, poštovním úřadem, školou a později živnostenskými spolky a dalšími vazbami příslušela k Luži, jež patřila do okresu Vysoké Mýto.

Navíc, protože se na Dobrkově nedokázali usnést na vlastním obecním uspořádání, spravoval radimský úřad tamní obec i s Podhůrou. A to až do roku 1860. Jen pro zajímavost, než se vžil název starosta obce a radní, nazývali se tito představeným a výbory.[8]

V padesátých letech 19. století postihla Radim řada požárů. Nejhorší období osmi let (1850-1858) přineslo mnoho lidského utrpení a škod na majetku. Hlášením na okresní úřad do Chrudimi je doloženo devatenáct vyhořelých usedlostí – zejména velkých statků. Ale zmínky jsou ještě o několika dalších pokusech podpalu, které se podařilo uhasit v zárodku. Je možné, že se mezi řadu poškozených mohl vmísit ojedinělý pojistný podvod, ale u většiny je pravděpodobné, že se jednalo o zákeřné žhářské útoky. Ovšem pachatele se tehdy odhalit nepodařilo. Druhou stranou této smutné mince je, že se velká část usedlostí zmodernizovala, rozšířila své hospodářské zázemí a také k obnově použila nespalné materiály.[12]

Protože obecní výbor musel přikoupit hasící nářadí (žebříky, háky, vědra – tzv. košíky na vodu, lucerny) a také dvoukolovou stříkačku bylo rozhodnuto o zřízení „kůlny pro hasičské nářadí“. Stavba šla pomalu, zřejmě podle nevelkých finančních možností. K zahájení došlo v roce 1854, o dva roky později byla hotova střecha zvonice a za další rok se teprve zaklenul strop skladiště. Ke skladišti (neboli zbrojnici, jak se říká dnes) postavili i elegantní zvonici se dvěma zvony a kapličkou. Dokonce si zařídili, aby zvony v roce 1858 vysvětil královéhradecký biskup Karel Hanl. Radim tehdy měla 67 domů s 349 obyvateli. O dvacet let později se počet domů nezměnil, zato výrazně vzrostl počet obyvatel, a to na 446.[12]

Na konci padesátých let odkoupila obec od rosického velkostatku opuštěnou ruinu koželužny, která stávala na břehu potoka mezi čp. 5 a 7. Ukončení jejího provozu, jež se nezbytně pojil s velkým zápachem, bylo jistě úlevou pro všechny okolní domy i usedlosti stojící níže kolem potoka. Říkalo se tam „v židovně“, protože živnost si tu pronajímali pouze židé. Po zplanýrování zbořeniště byla na uvolněné ploše postavena jízdárna pro koně. Po několik let dokonce krytá střechou! Sloužila především k výcviku koní, které měli hospodáři zapůjčené od vojenské správy. Mohli je používat ke své potřebě, ale také je museli cvičit a v případě potřeby vojska je bez odkladu vrátit. Německý výraz pro jezdeckou školu je „reitschulle“ a odtud pramení i dodnes živý pomístní název „rajčud“.[8]

Další požáry po roce 1860, které naštěstí už nebyly tak časté, jako v desetiletí předcházejícím, zapříčinily vybudování rybníků. Obci to důrazně doporučovali okresní úředníci v rámci protipožárních opatření. Potok má a měl i dříve nestálou vodu a v suchých obdobích roku se muselo pro vodu na hašení jezdit s lejtami až k Novohradce. Jako první byl v letech 1863-1864 vyhlouben rybník dolní. Když se roku 1881 obec rozhoupala k novostavbě radnice (nyní kulturní dům), upravili před ní o dva roky později rybník zvaný horní.[12]

Po vzoru okolních obcí byl i v Radimi postaven velký kříž se sochou Panny Marie a sv. Jana Evangelisty. Vybrané místo u křižovatky silnic na Lozice a Dobrkov zaručovalo, že kříž uvidí mnoho lidí procházejících po hlavní cestě. Na stavbu přispěl velkým obnosem místní občan Gabriel z čp. 6. K vysvěcení došlo na sv. Václava roku 1884 a od té doby sem začalo každoročně chodit svatováclavské procesí a držela se pouť.[8]

Uvolnění politických poměrů po konci Bachova absolutismu přineslo také na venkov trochu více svobody. Naznačuje to i četnost tanečních zábav, které se konávaly v hostinci u Kvapilů. Jejich seznam sestavený v letech 1859-1910 zaznamenává v letech 1859-1870 celkem 21 akcí, zato v letech 1871-1880 již celkem 63 tancovaček! Po jedenácti letech od vydání nového zákona o právu spolčovacím došlo konečně i nás k založení prvního spolku. Jednalo se o Čtenářskou besedu, jejíž členové se formou příspěvku skládali na nákup zábavných a naučných knih a časopisů. Povzbuzovala se tím všeobecná vzdělanost. Místem setkávání se stal hostinec v čp. 1.[8]

V roce 1886 vznikla ve vedlejší Luži tělovýchovná jednota Sokol. Do jejich řad postupně vstoupilo i několik radimských mužů (Kvapil, Jetonický, Pešek, Šantrůček a další). Důležitým mezníkem se stal rok 1888. Tehdy na jaře byl založen místní sbor dobrovolných hasičů. Za hlavní aktéry lze považovat Josefa Kvapila a Jana Čmelíka, kteří se také stali prvním velitelem a starostou sboru.[8]

Vzhled dosud typicky zemědělské obce s několika obvyklými řemesly změnilo přistěhování dvou podnikavých mužů. V roce 1890 přichází na čp. 40 Josef Kolář a o dva roky později se na čp. 33 přistěhoval jeho švagr Josef Stehno. V létě 1897 spojili síly, ohlásili cihlářskou živnost a v polním milíři začali vyrábět cihly. V lednu 1898 získali stavební povolení na velkou kruhovou čtrnáctikomorovou Hoffmanovu pec a již o šest měsíců poté žádali o kolaudaci. Nad obcí se vztyčil vysoký komín, později zvýšený až na 37 m, který dalších 50 let do daleka signalizoval úspěšnou tovární výrobu. Podnik postupně přistavoval strojovny, sušky a domy k ubytování padesáti cihlárenských dělníků a jejich početných rodin.[12]

Do roku 1900 vstupuje Radim jako ves s 71 domy a 449 obyvateli (z toho bylo 235 žen a 214 mužů). Z hlavních veřejných služeb tu fungovala hospoda v čp. 1 u Kvapilu s nájemcem Antonínem Krejsou, obchod se zbožím smíšeným a koloniálním se nalézal v čp. 54 – kupec Eduard Kapitola. Kovárnu provozoval Josef Dušek v čp. 4; krejčí měl živnost v čp. 46; opravu a výrobu obuvi zajišťovalo celkem šest ševců (František Daněk, Josef Havel, František Chour, František Kopřiva, Alois Kusák a Jan Zach). K řezníkovi Čeňku Julišovi se chodilo do čp. 34.[12]

V místech dnešní stodoly u čp. 67 a části křižovatky Luže – Radim – Dobrkov stály do roku 1901 dva domy, čp. 60 a 63. V jednom z nich byl patrně s úmyslem pojistného podvodu založen požár, který se však rozšířil i na okolní stavby. Fatální následky to přineslo pro čp. 59, 60 i 63 a poškozeno bylo i čp. 67.[12] Právě ztráty devětapadesátky lze jen litovat. Jednalo se o již zmiňovaný někdejší rychtářský statek, který si až do požáru si udržel svoji středověkou podobu. Obytný roubený dům měl velkou, vysokou světnici, široké schodiště do místností v prvním patře a také pavlač. Bohužel podobu domu před požárem z 14. května 1901 známe jen ze stručného popisu[13], velmi chybí obrázek či jakákoli fotografie. Ještě na počátku 19. století k usedlosti patřila absolutně největší výměra polí za všech hospodářství v obci.[11]

V roce 1905 vzniká nejen první odbočka politické strany ve vsi (Českoslovanská strana agrární), ale také asi nejhodnotnější radimská stavba. Jednopatrová secesní vila „Eliška“ vznikla podle ideového námětu továrníka Viléma Hesse vyrábějícího v Lublině váhy všeho druhu. Kořeny jeho rodu najdeme v Luži i v Radimi. Dům s bohatou štukovou výzdobou budí dodnes zaslouženou pozornost, zvláště po vydařené rekonstrukci v roce 2000. Vila svému okolí zpočátku dominovala mnohem výrazněji než dnes, protože proti odbočce na Bělou ještě nestály žádné domy a v místech bývalého složiště řepy (v letech 2000-2020 areálu stavebnin a v roce 2021 montovny přívěsů) bývala jen malá budka s mechanizmem řepné váhy. A také vilu nezakrývaly vzrostlé stromy a vysoká neprůhledná zeď. Až do konce 20 století ji obklopoval jen decentní ozdobný plot s kovovými oky.

Začátkem 20. století se zdálo, že dopravní spojení bude rozšířeno o železnici. Několik plánů se zabývalo spojením Luže z Vysokého Mýta, nebo z Moravan, Hrochova Týnce nebo Chrasti. Některé záměry počítaly se stavbou nádraží na polích za Hessovou vilou. Jiná varianta umístila zastávku Radim ve stráni nad obcí. Majitelé cihelny zase lobovali za co největší přiblížení trati svému závodu, takže trať měla vést přes dolní část obce. Zde předběžné řízení promítlo do nákladů dokonce výkup a demolici několika usedlostí. Ani jeden záměr však nedošel pro různé příčiny naplnění.[9]

Do první světové války narukovalo velké množství radimských mužů. Šest z nich se již domů nevrátilo (Josef Doležal, Josef Kopřiva, Karel Polávka, Jan Rožek, Josef Stehno a Josef Šantrůček), jiní si přinesli trvalé následky a ti šťastnější se vrátili ke své každodenní dřině v hospodářství, službě či k práci v zaměstnání. Šest dalších vojáků se zařadilo mezi československé legionáře bojující za vznik čs. republiky se zbraní v ruce. Poválečná epidemie Španělské chřipky si v obci vybrala jednu oběť, mladého studenta Josefa Nováka. Zrod Československa a období ustavováním nových orgánů státní moci provázely i zde problémy se zásobováním obyvatelstva. Také Radimští drželi hlídky na polích, aby chránili úrodu před rabováním zvláště ze strany zradikalizovaných dělníků z Hroubovic a Skutče.[14]

Dvacátá léta minulého století ubíhala hlavně ve znamení snahy o zvyšování zemědělské produkce. Kdo mohl, zvětšoval nebo stavěl nové chlévy a stáje. Hospodaření se ujímali synové statkářů, z nichž mnozí měli vystudovány zemědělské školy a začali uplatňovat nové metody. Nesmíme zapomenout ani na pokrok, který znamenala elektrifikace. Obec k ní přikročila již počátkem roku 1919 a to i přes vysoký náklad, na který si musela vzít půjčky od občanů i záložen.

Zprovoznění elektrické sítě nastalo v září 1920 a obec nechala zřídit i lampy pro noční osvětlení (no spíše podvečerní, protože na podzim a v zimě se svítilo jen do 20. hodiny). Uprostřed vsi proti hasičské zbrojnici vyrostl vysoký zděný obecní transformátor. Škoda, že jeho výstavba neproběhla podle plánu architekta Kusého ze Skutče, jenž obyčejný funkční objekt doplnil řadou drobných kubistických. Druhou trafostanici určenou k rozvoji soukromému podnikání si pak postavili v cihelně. Tam také na jaře 1921 použili u lisu na tašky první elektromotor v obci. Po sklizni poháněl mlátičku na obilí.

Eduard Kapitola v čp. 54 rozšířil obchod s potravinami a domácími potřebami o prodej palivového dřeva a uhlí a současně o nákladní dopravu. Současně zde již od roku 1905 fungovala druhá radimská hospoda. Syn zakladatele obchodu a hostince se zhlédl v automobilismu a začal provozovat kromě nákladní, také osobní taxislužbu. Po delším jednání s úřady spustil na jaře 1928 pravidelnou autobusovou linku Luže – Chrast, nádraží. Druhý autobus sloužil jednak jako záloha, ale také pro množství nejrůznějších zájezdů pro spolky ze širokého okolí.

Jiné plány měl JUDr. Arnošt Štěpán z Chrudimi, který získal v dědictví tzv. Panský mlýn na kraji Luže. Přes silnici, na „zelené louce“ vystavěl v polovině 20. let velkou budovu moderní parní pekárny. Jeho podnikatelský talent však nebyl dostatečný. Výroba pečiva a cukrovinek brzy zkrachovala, a tak zde dr. Štěpán zřídil parní prádelnu. Ovšem – se stejným „úspěchem“. Třetím jeho pokusem se stal projekt nemocnice. Do objektu byly nastěhovány postele a vybavení a zajištěni i lékaři, ale vše zhatila Štěpánova smrt v říjnu 1933. Objekt pak propadl záložně jako zástava za úvěr.

A smolný rok 1933 pokračoval. Večer 23. listopadu vypukl ohromný požár v cihelně. Pravděpodobně elektrický zkrat zažehl plameny, které kompletně zničily budovu strojovny s motory, lisy a dalším vybavením. Nepodařilo se zachránit ani nedávno postavenou velkokapacitní patrovou sušku s elevátorovým výtahem. Velmi dobře vedený podnik utrpěl značné škody, ze kterých se již plně nevzpamatoval. Samozřejmě, že likvidační vliv měly následné události 2. světové války a další nepříznivý politický vývoj.

Nový a na dlouhé období životaschopný podnik vznikl v roce 1936 v bývalé parní pekárně. Tu od záložny vykoupilo přes 300 hospodářů, kteří se spojili do Mlékařského a hospodářského družstva pro Luži a okolí. Během dvou let budovu přestavěli, vybavili moderním strojním zařízením a 15. března 1938 svezli prvních 3.250 litrů mléka. V sortimentu výroby měli pasterované mléko, čajové máslo, tvaroh pečivový i kolečkový, smetany, šlehačky, podmáslí, jogurt a různé druhy sýrů. Na konci třicátých let přichází první snahy obce o vybudování vodovodu, ale přislíbené subvence jednou přerušily válečné události a podruhé převrat v roce 1948. Vniveč dopadly i myšlenky na regulaci potoka. Jeho úpravy zůstaly jen v pečlivě připravených plánech a nákresech. Pravda, z dnešního pohledu by kamenné a betonové koryto bylo vnímáno negativně, ale napřímení toku odstraněním některých zákrut (i za cenu demolice dvou – tří objektů) by celkem jistě podstatně omezilo rozliv vody při povodních.[14]

Již v roce 1917 se utvořil nepolitický spolek Lípa, který se skládal z mládeže napříč sociální skladbou obce. Spolek pořádal přednášky a později i divadelní představení. V samostatné čs. republice, se transformoval do politicky zaměřené organizace MSRD = místního sdružení republikánského dorostu. Organizace spadala pod křídla bývalé Agrární strany, která v roce 1922 přijala název Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu a stala se postupně nejvlivnějším hráčem na politické scéně. Z období R-U v obci také přetrvala Selská jízda, jejíž aktivita byla ale velmi ojedinělá. V činnosti rovněž pokračoval sbor dobrovolných hasičů a v letech 1923-1932 zde také fungovala samostatná organizace Sokol Radim.[8][9][14]

Druhá světová válka přinesla pro 475 obyvatel vsi stejná omezení jako na ostatních místech republiky. Jejich sled je obecně znám a nejsou zde proto připomínány. Do západního zahraničního odboje odešel z čp. 58 Jan Slavík, který se na konci války vrátil do vlasti jako nadporučík tankového oddílu. Jeho rodiče gestapo dlouhé měsíce zadržovalo v internačním táboře v moravských Svatobořicích, následkem čehož otec pana Slavíka po propuštění domů zemřel.[14]

Cenná je dobová připomínka v kronice, že se v obci nenašel nikdo, kdo by si s druhým chtěl přes Němce vyřídit účty a že se nevyskytl ani jediný případ konfidentství. Naopak při těžkých domovních prohlídkách, kdy Němci hledali utajené zásoby a zbraně, kdy byly všechny východy z obce obsazeny četnictvem, hleděl naopak jeden druhému pomoci.

Z lokálních záležitostí je třeba zmínit, že ve statcích ubylo klasických žebřiňáků a až do doby válečného nedostatku hospodáři měnili loukoťová kola za pneumatiky. V roce 1941 se několik statkářů složilo na společný traktor s dvouradličným pluhem – první traktor v obci. V letech 1940-41 byly postaveny čtyři nové domy (čp. 79 – 82). Mlékárna zpracovávala již čtyři tisíce litrů mléka denně, organizovala sběr vajec a postavila si líheň kuřat. Cihelna bohužel pracovat nemohla, dělníci byli nahnáni na práci do „rajchu“, zbylí pracovníci z uhelného prachu lisovali tzv. mourovky na topení. Byla to hodně nekvalitní náhražka briket.

V roce 1940 došlo k prvnímu zpevnění povrchu silnice, kterou do té doby tvořil jen uježděný štěrk a prach. Díky státní dotaci bylo cca 500 metrů silnice vydlážděno žulovými kostkami (úsek od čp. 13 dolů až k čp. 27). Na konci války se kronika zmiňuje o kopání krytů, zemljanek, kam se chtěli obyvatelé uchýlit, kdyby fronta dostoupila až sem. Jsou i zmínky, že někteří hospodáři dodávali potraviny partyzánům a uprchlým ruským zajatcům do lesů. V květnu 1945 se utvořil revoluční národní výbor, který klidně převzal vedení obce. Brzo se přejmenoval na MNV (místní národní výbor).[14]

Po odsunu německého živlu z oblastí Sudet nastalo i v Radimi velké stěhování. Nový život se do pohraničí vydalo hledat na 80 lidí. Jednalo se především o rodiny cihlárenských dělníků. Počet obyvatel tím značně poklesl. V roce 1946 bylo opět „definitivně“ rozhodnuto o stavbě vodovodu. Ale zase bez výsledku v podobě jediné položené trubky. Za to se povedlo zřídit obecní rozhlas. Měl takový úspěch, že po několik měsíců si sousedé navzájem nechávali hrát písničky.

Povinné dodávky zemědělských produktů zavedené ve válečných letech stále přetrvávaly. Stejně tak přídělový systém. Obec se snažila získat dotaci na pokračování výdlažby, ale dostala jen slib, že v roce 1949 dojde ke stavbě nového mostu u čp. 29 a pak bude pokračováno s dlážděním. To se však nikdy nestalo a k přeložce mostu došlo až v polovině 60. let.[14]

Od 1. ledna 1949 se zrušilo zemské uspořádání a republika rozdělená mezi nové kraje a okresy zažila správní zemětřesení. Ani schůze všech občanů Radimi, kteří se jednohlasně vyslovili pro setrvání obce v okrese Chrudim, nezabránila jejímu přesunu pod Vysoké Mýto. Mělo to různé následky, např. dobytek musel být nově hnán, či dovážen na jatka místo do Chrasti až do Mýta. Návrat pod Chrudim přišel až při další reorganizaci státní správy v roce 1960.[15]

Uprostřed vsi se v roce 1949 objevila nová obecní mostní váha s krytou budkou a také rampa pro nakládání a skládání dobytka. Místní strojní družstvo si pořídilo vylušťovač jetelového semínka a strojek na zavařování ovoce a masa. Plánované zřízení mateřské školky zůstalo jen v přípravách. Již v dubnu 1949 proběhla agitace nutící zemědělce k založení jednotného zemědělského družstva. Zatím bez zájmu. Na trvalé dohlížení a správné provádění stranických příkazů byla zřízena zvláštní funkce tzv. újezdních tajemníků. Tato osoba plně podřízená krajskému národnímu výboru a oddaná komunistické straně měla v řízení obce neomezenou pravomoc a stala se obávaným dohlížejícím komisařem nad rolníky.

U čp. 51 byla postavena zděná sběrna mléka, kam hospodáři ráno naváželi plné konve a auto mlékárny je sváželo do podniku. Mlékárna hlásila, že denní objem zpracovávaného mléka stoupl na 16 tisíc litrů. V roce 1950 MNV pro hasičský sbor koupil první motorovou stříkačku a nové hadice. Stará ruční koněspřežná stříkačka putovala po železnici k další službě někam na Slovensko. Dvě místnosti obecní radnice – národního výboru, které se před válkou najímaly k bydlení, prodělaly rekonstrukci a z jedné se stala obecní knihovna. V úřadovně se objevil psací stroj, radiopřijímač a dokonce telefon. Podle nových zákonů začali být manželé oddáváni nejprve v úřadovně národního výboru a až poté, pokud chtěli, v kostele.

Padesátý rok rovněž přinesl založení JZD. Většina zemědělců pochopila, že není úniku. Vyhnuli se tak perzekuci a násilné likvidaci, ale nepochybně se jednalo o těžké rozhodnutí. Začátek hospodaření družstva nebyl, tak jako jinde, jednoduchý. Panovala velká nechuť k nařízené společné práci, zvláště když se do jednoho seskupení dostali lidé s rozdílnými pohledy na kvalitu odváděné práce. V září a říjnu došlo k rozorání mezí a svodu dobytka do společných stájí. Ustavením JZD se velmi prolnula agenda družstva s agendou MNV.

V roce 1951 byla definitivně ukončena éra radimské výroby cihel i když zásoba vhodné hlíny byla odhadnuta ještě na cca 60 let. Do areálu se nastěhovala Strojní a traktorová stanice Slatiňany. Tento podnik se zabýval opravou zemědělské techniky a také jejím provozováním pro potřeby JZD. Dále ukončil činnost hostinec u Kvapilů v čp. 1. Ještě dlouhá léta byl ale využíván jeho sál pro schůze a taneční zábavy. Hospodu u Kapitolů v čp. 54 i s celým domem musel majitel předat Jednotě. Ta provozovala i obchod se smíšeným zbožím. Stodoly a garáže zabral národní podnik Uhelné sklady, který převzal obchod s uhlím a palivovým dřevem. A Kapitolovi, podobně jako mnoho jiných znárodněných podnikatelů, platili nájem z bydlení ve „svém“ vlastním domě.

JZD si v roce 1952 postavilo na Sochorově zahradě odchovnu slepic a kachen. V čp. 56 zřídilo porodnu prasat. Rozšířilo strojový park o další elektromotor, rozmetadlo umělých hnojiv, prosekávač řepy, shrnovač sena, převoznou váhu pro dobytek a jiné. Velkým úspěchem se stalo uznání plemenářského chovu prasat. V padesátém druhém roce konečně došlo ke zrušení funkce újezdních tajemníků – jejich životnost ostatně nebyla velká, přesto si však většina odpůrců kolektivizace dlouho pamatovala jejich jména.[14]

Přes poměrné úspěchy se v roce 1953 vedení družstva a potažmo i obce prakticky rozpadlo. Nikdo neměl zájem o výkon veřejných funkcí. U odborných činností ale politika nehrála roli. Agronomem družstva se např. stal Josef Pešek, jeden z největších bývalých statkářů ve vsi. Zajímavý byl také postoj občanů k akci „Kulak“. I zde se nenávist vyšších komunisty ovládaných míst projevila v zorganizované veřejné schůzi, kde měli občané označit místní kulaky. Dle zápisu ze schůze se však drtivá většina sousedů vyslovila naopak ve prospěch velkých sedláků, kteří jim měli pomáhat za války a kteří se k námezdnímu dělnictvu chovali slušně. Akci „K“ zde nebylo o co opřít.[15]

Přívalové deště nad Skutčí vyvolaly 24. června 1953 obrovskou povodeň, která se Svatoanenským potokem přihnala naprosto nečekaně a rázem. Nejprve vyplavila Hroubovice, kde musela pomáhat i vojenská jednotka z nedaleké Chrasti, rozlila se v Bělé a začala řádit zde. Zvláště na horním konci vesnice, kde se koryto potoka ucpalo hromadami osekaného chvojí, bylo několik lidí ohroženo na životě. Velký dobytek se také s obtížemi podařilo vyvést ze zatopených chlévů, ale mnoho drobného zvířectva se utopilo. Hmotné škody na domech, vybavení a zásobách byly obrovské.[14]

Od poloviny padesátých let začaly ve větší míře přestavby domů a jejich vybavování vnitřními rozvody vody, stavby splachovacích wc, samostatných koupelen, kuchyní, obýváků a jiného z dnešního pohledu již tak samozřejmého příslušenství domovů. Jednak docházelo k výměnám roubených stěn za zdivo a také bylo možné zvětšit obytnou plochu domu na úkor bývalých chlévů a hospodářských částí usedlostí. Souviselo to samozřejmě s přesunem dobytka do společného ustájení a postupným utlumením vlastního chovu.

V roce 1956 byl u zbrojnice postaven dvousloupový sušák na hadice a na příčkách postavena přečerpávací stanice, která by v případě požáru sloužila při nedostatku vody v potoce k dodávání vody z Novohradky. Tři roky po povodni se také vybraly zcela zanesené rybníky. Vzhled obce se v roce 1957 značně zlepšil vyasfaltováním zbylých prašných a blátivých úseků silnice od vydlážděného úseku směrem na konce vsi. Poprvé se v obci užilo asfaltu. S rekonstrukcí silnice souviselo vybudování betonových tarasů v zatáčce proti čp. 30 a níže po potoku před čp. 73. Ve stejný rok JZD Radim začalo se stavbou kravína a založil se tak areál dnešní farmy.

Na konci padesátých let zde vzniká kolem paní Aleny Kapitolové kulturní kroužek dětí a dospělých, který nacvičuje mnoho estrádních programů, s nimiž objíždí řadu okolních obcí. V obci funguje ČSM (Československý svaz mládeže), SPO (Sbor požárních ochrany), ČSŽ (Československý svaz žen), dohlížecí výbor Jednoty a samozřejmě místní organizace povolených politických stran (KSČ, ČSL). V roce 1959 byla provedena velká rekonstrukce věžičky u hasičské zbrojnice včetně nového oplechování. Do JZD vstoupilo posledních 18 zemědělců a družstvo začalo hospodařit na 99% veškeré půdy v obci. Mlékárna se od roku 1960 stala součástí nového podniku, Východočeských mlékáren v Pardubicích. Zaměstnávala 50 osob a zpracovávala 40 tisíc litrů mléka denně. Za rok vyrobila 200 tisíc kg másla, 98 tisíc kg sýrů a 127 tisíc kg tvarohu.[14]

Sběr řady údajů ze sčítání z roku 1960 poskytl možnost srovnání socialistických výdobytků s buržoazní tváří první republiky (řečeno tehdejší terminologií). Přepis z kroniky: za předmnichovské republiky zde vlastnili auto jen dva občané. Bohumil Šantrůček z čp. 37 a Eduard Kapitola z čp. 54. Dnes má automobil již jedenáct pracujících občanů a dále je v obci 25 motocyklů a jiných motorových dopravních prostředků. Radiopřijímačů bylo v Radimi ještě v roce 1945 pouze pět. Dnes není v obci již domácnosti, kde by nebyl radiopřijímač. Kromě toho má 18 rodin televizor. Za první republiky se mohlo vařit jen na plotně vytápěné dřevem nebo uhlím. Dnes je téměř polovina domácností vybavena elektrickými sporáky mimo dalších elektrospotřebičů, a řada domácností má mimo toho i sporáky plynové.

Samostatné radimské družstvo hospodařilo do roku 1961. Na základě tlaku vyšších orgánů byla nejprve prosazována varianta o spojení Dobrkova, Lozic a Radimi. K realizaci však přišlo sloučení s JZD Luže. Stalo se tak i přes nesouhlas převážné většiny zdejších členů. Prvním radimským občanem, který byl zpopelněn v krematoriu, se stal téhož roku zemřelý pan Alois Křemenák. Vichřice v únoru 1962 rozšířila několik vertikálních prasklin komína u bývalé cihlárenské pece. JZD ji využívalo jako sklad brambor (a v patře pro sklad obilí) a tak po kontrole stavu rozhodl ONV Chrudim o řízeném sesutí komína. Odstřel provedl 22. srpna vojenský ženijní útvar z Pardubic za hojné pozornosti diváků.

V druhé polovině šedesátých let nechala obec postavit dvě plechové autobusové zastávky. Jednu u odbočky na Bělou a druhou u bývalé cihelny (ta ještě silou vůle stále plní svoji funkci). Došlo k prokácení obecní třešňovky a výsadbě nových stromků. Opravena byla budova MNV a hasičské zbrojnice. Naopak ze vsi zmizel objekt, který v ní do poloviny 20. století nemohl chybět – kovárna. Stávala rohem vytrčená do křižovatky před mostem u čp. 4.

V roce 1968 nechal MNV postavit ocelový příhradový stožár na sušení hadic a poplachovou sirénu. Dokud nebyla, svolávali hasiče jízdou na kole po obci a troubením na poplach tzv. hornisti. V následujícím roce dostala Radim Čestné uznání od okresního národního výboru za několik dobře provedených akcí Zet. Jednalo se především o svépomocí vybudovaný most k čp. 23. Před budovou národního výboru byla vysazena pamětní lípa – strom republiky. V roce 1970 začala sloužit biologicko-oxidační čistírna odpadních vod z mlékárny, postavená pod křížkem na příčkách.[14]

Sčítání obyvatel a bytů v roce 1970 - ke dni sčítání žilo trvale v obci 293 osob z toho 146 mužů, 147 žen. Čísel popisných bylo v obci 85, bytů 90. Vybavení domácnosti: - rozvod elektřiny po bytě 88 - televize 71 - elektrická pračka 70 - vodovod ze studny do bytu 52 - chladnička 50 - koupelna 45 - el. vysavač prachu 32 - elektrický sporák 28 - motocykl 24 - osobní auto 22 - propan-butan. sporák 21 - kuchyňský robot 10 - ústřední topení 6 - boiler 5 - kuchyňská linka 3

V roce 1971 byly nákladem obce opraveny a vyasfaltovány vedlejší cesty a prostory, včetně cesty do kopce nad cihelnu. Na národním výboru proběhlo první veřejné vítání nově narozených občánků, které se poté konalo v pravidelných intervalech. Následně založený SPOZ (sbor pro občanské záležitosti) pomáhal v dalších letech organizovat nejen vítání občánků, ale později i vítání školáků, stříbrné, zlaté a diamantové svatby a také blahopřání občanům k významným životním výročím. Květnové deště sedmdesátého druhého roku přinesly další velkou povodeň.

Pro taneční zábavy a větší shromáždění občanů se dosud využíval prostor bývalé hospody u Kvapilů v čp. 1. Menší schůze pak probíhaly v hostinci u Kapitolů v čp. 54. Ani jedno místo nebylo optimální, navíc JZD plánovalo ze sálu u Kvapilu zřídit jídelnu pro tamní mechanizační středisko. MNV tak v roce 1974 zadává první vážně míněný projekt na přístavbu sálu u budovy MNV. V únoru 1975 byla stavba ze strany okresního národního výboru (ONV Chrudim) schválena a práce začaly vystěhováním dvou místností vpravo od hlavního vchodu a ubouráním štítové stěny. V listopadu však došlo ze strany ONV k náhlému zákazu dalšího pokračování stavby, pro její údajnou nevyužitelnost. Nastala patová situace, kterou výmluvně charakterizuje snímek pana Josefa Sotony z 12. září 1977.

V roce 1976 se na hřišti za Drahošovými (za čp. 3) začaly konat zábavy, tzv. odpolední čaje. Dřevěný parket s boudou pro kapelu byl o rok později doplněn zděným kioskem a venkovními toaletami. Vše se provádělo brigádně v akcích Zet. Areál našel využití i pro dětské dny nebo soutěže mladých hasičů. Pokud se vrátíme do minulosti, bylo zde první družstvo mladých požárníků založeno již na konci padesátých let pod vedením Miroslava Akslera. Po generační obměně začal další partu dětí krátce vést začátkem 70. let Josef Zlatohlávek. Poté nastala dlouhá a velmi úspěšná éra Karla Zlesáka, kdy děti z jeho oddílu přešly i do aktivního družstva dorostenců, které vedla Blanka Kapitolová a Miroslava Akslerová. Následující a zatím poslední generaci mladých hasičů vedla Bohuška Brožková.[14]

Počet obyvatel 257 Počet domů 89 Počet bytů 84 Vybavenost: chladnička 76 televizor černobílý 75 vodovod v bytě 69 koupelna 62 pračka jiná 59 auto garážované 32 ústřední topení 32 pračka automatická 14 motocykl nebo skútr 12 auto negarážované 4 televizor barevný 1

Začátek osmdesátých let přinesl několik velkých stavebních akcí. Horní rybník přišel o polovinu své plochy výstavbou odstavné plochy, kam měl zajíždět autobus, aby nepřekážel provozu (leč nikdy tam nezajížděl). V dalších akcích Zet došlo ke zpevnění břehů potoka betonovými hrázemi mezi čp. 4 až čp. 7. Ale hlavně…! Po šesti letech přišlo z okresu povolení k pokračování výstavby kulturního domu. Jen pamětníci vědí, že se jednalo o vnucený „obchod“ něco za něco. Přes naprostý nedostatek stavebního materiálu se od první jarní brigády 14. března 1981 podařilo na podzim zastřešit hrubou stavbu. Brigád se zúčastnilo na 75% občanů. I další tři léta budování se nesla ve znamení velkých problémů se sháněním potřebného materiálu (což je v dnešní době přebytku už sotva uvěřitelné). Ke zprovoznění „kulturáku“ došlo až na konci roku 1984. Počet brigádnických hodin byl obrovský. Až do začátku devadesátých let pak každoročně hasiči ve spolupráci se svazem žen pořádali ples, pomlázkovou, posvícenskou a silvestrovskou zábavu.

Pravidelně kronika obsahuje stesky na sucho a nedostatek vody nejen v potoku, ale i ve studnách. Zejména na horním konci obce. Snahy o zřízení vodovodu došly v roce 1983 alespoň částečného naplnění, když se na lužský rozvod napojily domy kolem Hessovy vily a také středisko JZD v čp. 1 a čp. 61 a 67. Na pokračování se zase muselo čekat. Tento rok byly také obydleny nové tři domy v kopci k Luži a nejvyšším číslem popisným se stala 94. V roce 1984 byl definitivně ukončen provoz výčepu v čp. 54. Podnik Jednota sem již delší dobu nemohl sehnat hostinského, a tak místnosti vrátil majiteli, který z nich upravil byt. Na kopci nad vsí bylo ve stejný rok po sdružení prostředků několika zemědělských družstev vybudováno polní letiště určené pro práškovací letadla. V areálu JZD začala stavba porodny prasat pro uznaný šlechtitelský chov.[14]

Radim byla politickým rozhodnutím sloučena, s účinností od 1. července 1985 s obcí Luže. Zrušením samostatného národního výboru převzal veškerou agendu MNV Luže.

Za vydatné pomoci stavební čety JZD Luže, byla v září zhotovena fasáda celého objektu KD. Ještě před tím byla občany v akci Zet provedena výměna oken, zárubní, dveří a elektroinstalace ve staré části budovy. Vedení podniku mléčné výživy usoudilo, že náklady na modernizaci mlékárny v Radimi nebudou rentabilní a že bude lépe provoz uzavřít. Válka v Libanonu navíc přerušila možnost vývozu zde vyráběného slaného sýru Akawi. Strojní vybavení podnik převezl do jiných výroben a budovu odkoupilo JZD Luže. Po její rekonstrukci tu zahájilo tzv. přidruženou výrobu. Vyráběly se zde např. tiskařské grafické lisy pro Komenium Praha, polohovací ponky pro školní dílny, součásti masostrojků pro KDS Sedlčany nebo kmínová silice pro potravinářské účely. JZD zde také umístilo svoji laboratoř. Družstvo rovněž zastřešilo chov koní, které využíval jezdecký kroužek dětí a dorostu. Ustájení měli v maštalích Peškova statku, čp. 51. K modernizaci strojního vybavení, výrobních budov a zázemí pro zaměstnance se rozhodla i STS Slatiňany v provozovně v bývalé radimské cihelně. Probíhala zde výroba komponentů pro samosběrací vůz HORAL i opravy traktorů a další zemědělské techniky.

Díky STSce a spolupráci orgánů MNV, GDL (Gottwalova dětská léčebna) a JZD Luže se podařilo dostat do Luže a okolí plynovod. O změnu kotelny měla velký zájem i stanice, a tak se v roce 1987 podařilo dostat do plánů plynofikace také domy v Radimi. Tato velká investiční akce začala v druhé polovině roku 1989, kdy bylo od Luže pokročeno jen k čp. 58. Výhodou bylo, že se mohl pokládat najednou vodovod i plynovod. V následujícím roce se začalo již v březnu. Plynovod byl dotažen až k STS a hlavník vodovodu až na konec obce k čp. 37. Bylo položeno 1.500 m vodovodních trubek o Ø 150 mm – proinvestováno 220 000 Kčs. Nejvíce brigádnických hodin (1.360 hod. každý) odpracovali dva důchodci, pánové František Svoboda a Karel Zlesák. Následovali je František Horák, František Salášek a mnoho dalších.

V roce 1990 došlo k demolici jedné z několika posledních dochovaných roubenek v obci – obytné části usedlosti čp. 49. Stála u ní i v Radimi unikátní brána kombinující zděnou a roubenou část. Nové váze JZD musel ustoupit i zděný špýchar, jehož stáří odhadoval pan Luděk Štěpán, zakladatel skanzenu na Veselém Kopci na více než 250 let. JZD muselo církvi vrátit celý objekt lužské fary a tak své kanceláře přemístilo do nákladně přebudovaného objektu přidružené výroby v bývalé radimské mlékárně.

V roce 1991 Radim dosáhla kolaudací novostavby pana Křepelky 99 čísel popisných. Ten samý rok se na hlavníky vodovodu a plynovodu připojila většina domácností (některé odbočné větve ale čekala realizace až následující rok). Konečně se tak podařilo splnit plány předchozích generací na jisté zásobování vodou. Výměna kotlů na uhlí zase zlepšila ovzduší v době topné sezony. V červnu ukončila provoz prodejna Jednoty Hlinsko a obchod se smíšeným zbožím si soukromě pronajala paní Věra Zemanová ze Zdislavi. Došlo k zániku zdejších organizací Československého svazu žen, Československého červeného kříže i místní buňky KSČ. Jedinou organizací zůstal Sbor dobrovolných hasičů. V bývalé úřadovně MNV několik let fungovala odbočka lužské knihovny, kterou vedl Zdeněk Pidima st. V roce 1992 ukončil samostatnou činnost i radimský SPOZ. Po onemocnění vedoucí Aleny Kapitolové se nenašel nikdo, kdo by v této činnosti pokračoval.[14]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Radim na Wikimedia Commons
• Encyklopedické heslo Radim (obce) v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Katastrální mapa katastru Radim na webu ČÚZK